V dětství jsem se jevila pro ruční práce jakéhokoliv druhu absolutně nepoužitelná. Už jsem se někde zmiňovala, že při domácím úkolu, zhotovit výšivku, jsem si přišila tuto k teplákům na koleno, takže jsem to pak musela celé zas vypárat, a to mi ruční práce tohoto druhu zcela znechutilo. Nejinak to bylo při pracích na školních pozemcích či v dílnách. Nechápala jsem, proč mě nutí plít mezi mrkví či pracovat s kladivem a pilníkem. Stávalo se celkem často, že když byly dílny, já ochořela a nemohla do školy. Unést to pokoření, jak učitel žasne nad tím, co se mi podařilo vytvořit pomocí různých nástrojů a nevypíchnout si při tom aspoň oko či přijít o prst- to bylo prostě nad mé síly. 

Na dílenské práce mám naštěstí dnes lidi a rodina je na mně nevyžaduje. Ale já se vrhla v době “mateřské dovolené”, kdy děti, jejichž matky či babičky nebyly schopny či ochotny vytvořit něco jiného, než bylo v obchodech, tudíž chodily skoro všechny v jednom, já se tedy vrhla na šití, háčkování a pletení. To by tak bylo, abych byla úplný “nemrcouch”, jak říkala jedna má kolegyně, já to prostě musím zvládnout. A tak s urputností mně vlastní jsem se naučila sama šít, háčkovat i plést. “Vystřihla jsem” či “vysmahla”, jak se dnes říká, dokonce i oteplovací kombinézy pro děti, upletla jim kabátky, ponožky, vyšila několik deček atd. atd.(zřejmě z čirého zoufalství). Do dneška je mi opravdu záhadou, jak to bylo možné, co se to se mnou dělo? Asi mne k tomu donutilo šílenství ženy na mateřské, jinak si to nedovedu vysvětlit. 

Když děti odešly do škol a já nastoupila do práce, pak jsem na dlouhá léta těchto činností zanechala. Už to nikdy, nikdy nebudu dělat - doba se mezitím změnila a najednou byl v obchodech všech možných oblečení dostatek. 

A pak se narodila první vnučka. Bylo tehdy horké léto a my jí neměli co dát na hlavu (kromě kapesníku, který si strhávala). Vždyť jsi nám pletla a háčkovala, pravila dcera, tak něco udělej ! Už to neumíš, viď, posmívala se. A to mě naštvalo. Zarazila jsem se a přemýšlela, kde jsou mé znalosti schované, kam spadly, odkud je vytáhnu...to přece není možné, vždyť já to už určitě všechno zapomněla, vždyť ani pořádně nevím, jak se drží háček ! Vyštrachala jsem přízi, sedla na zahradu, zahleděla se k obloze, jako bych čekala, že se mi odtamtud dostane pomoci. Popadla háček a začla řetízkem....a pak to najednou jelo úplně samo a já žasla sama nad sebou. Ono se to snad nezapomíná, zrovna tak jako plavání a brusleni i jízda na kole ! Do dvou hodin jsem měla hotový klobouček, který pak dědily i ostatní holky a klobouček byl pak na pískovištích obdivován. 

A já si tenkrát vzpomněla na poučku své tchyně, která musela v hospodářství dělat spoustu věcí a odmítala se třeba naučit stahovat králíka :  Dělat to nemusíš, ale  umět to můžeš, protože nikdy nevíš, kdy to budeš v životě potřebovat ! No ano - co když ještě někdy v budoucnu na stará kolena  někde zbloudím (třeba v poušti)  a bude potřeba  dát  si něco na hlavu ? Budu  si umět uplést  klobouk  z dosažitelných surovin (i bez háčku) a možná tak přežiju s kloboukem z agáve...  :-))