Světová zdravotnická organizace WHO uvádí nevhodné oslovování seniorů dokonce mezi příklady psychického násilí na seniorech, a to ve škatulce ponižování a vyvolávání pocitů méněcennosti. „Je zcela přirozené, že vnuk či vnučka oslovují rodiče svých rodičů babičko a dědečku, ale toto oslovení patří do rodiny. Pro zdravotnický personál či pracovníky domovů seniorů už to jsou, pokud se s klienty jinak nedohodli, pan a paní,“ uvádí se ve zprávě WHO týkající se různých forem násilí páchaného na lidech vysokého věku. 

Někomu se to může zdát přehnané. Vždyť je to milé, když zdravotní sestra řekne staré paní „babičko,“ namítají mnozí lidé. Jenže v některých domovech pro seniory nebo na geriatrických odděleních nemocnic se dějí v tomto směru zajímavé věci.

„Babi, už jste kakala?“ ptala se nedávno zdravotní sestra v jedné ostravské nemocnici pětasedmdesátileté dámy, která tam skončila na geriatrickém oddělení kvůli problémům s cévami. Paní je duševně naprosto v pořádku, soběstačná, pohybuje se, jen musela strávit týden v nemocnici kvůli infuzím. „Ano, byla jsem na toaletě, ale nevím, slečno, proč mi říkáte babičko. Pokud vím, nejsem vaše babička. Mám vnučku, ale vy to nejste a o jiné nevím,“ odvětila dotyčná pacientka. Od této chvíle měla mezi personálem nálepku protivné semetriky. Je jasné, že naopak jiní pacienti oddělení, z nichž někteří trpí i demencí, třeba takové milé oslovení uvítají. Připadá jim intimní, přátelské, mají třeba pocit, že je personál má rád. Potíž je v tom, že každý člověk je jiný a oslovovat je nějak centrálně jen proto, že mají stejný věk, je ponižování lidí kvůli věku. 

„Zírala jsem, že sestry oslovují pacienty na geriatrii zdrobnělinami a mluví s nimi jako by šlo o děti v mateřské školce. Možná se to někomu líbí, ale mně tedy rozhodně ne. To že jsem v seniorském věku a jsem nemocná přece neznamená, že jsem infantilní,“ tvrdí dotyčná pacientka.

Národní rada osob se zdravotním postižením vydala přímo seznam pravidel, jak komunikovat s pacienty vysokého věku. Jednou ze zásad je tato: Respektujeme identitu pacienta a důsledně jej oslovujeme jménem nebo odpovídajícím titulem. Nevyžádaná oslovení „babi“ a „dědo“ jsou ponižující. Důsledně se vyhýbáme také zdětišťování starého člověka. Ani s nemocnými se syndromem demence nehovoříme jako s dětmi a to ani formou ani obsahem.

„Blahosklonné jednání, oslovování zdrobnělinami nebo výrazy „babičko“ a „dědo“, to jsou typické projevy ageismu, byť mnohdy nejsou míněny ve zlém,“ uvedla také socioložka Lucie Vidovičová, která se zabývá zkoumáním jevů spojených se stárnutím obyvatelstva.

Takže v odborných kruzích je jasno, ale v praxi je situace jiná.

„Nedávno mě nadřízená kritizovala, že říkám klientkám zdrobnělinami. Jenže já jim říkám, že jsou moje sluníčka a zlatíčka, protože vím, že to ty paní mají rády. Připadají si, že je má někdo rád, protože jinak jsou osamělé,“ tvrdí studentka střední zdravotní školy, která chodí na praxe do jednoho ostravského domova pro seniory.

Je to tak. Zatímco někomu připadá oslovení „sluníčko moje“ jako sympatický projev přízně, někdo jiný jej může považovat za urážku. Ovšem to platí v každém věku. Někdo mluví ve zdrobnělinách v mládí i ve stáří, někdo je naopak nesnášel už jako dítě a když je slyší v penzijním věku, vyletěl by z kůže. Každopádně jde o téma, které vyvolává rozdílné názory a ukazuje, jak rozmanitá současná generace seniorů je.