A tak v r. 1921 se zavedla tato soustava Herout-Mikulík postupně do našich škol a po menších úpravách se používá u nás dosud, i když ji asi vyučují už jen některé školy.Zavést takovou těsnopisnou soustavu do praxe nebo ji vylepšit, není vůbec ale jednoduché. Trvá to třeba i deset let.

A vzpomínala jsem…

Vzpomínala jsem, jak vždycky naše paní profesorka přišla do třídy, v jedné ruce svazek lejster nebo novin a ve druhé stopky. Podle toho, zda byla hodina těsnopisu, nebo psaní na stroji či stenotypistiky.  A my -tzn. 36 holek- se začaly většinou třást nervozitou a já se cítila jako chrt před závodem. Od té doby, kdyby mi někdo ukázal stopky, mám v první chvíli nutkavý pocit zmocnit se okamžitě jakéhokoliv papíru ležícího poblíž a ukrást někomu tužku, abych byla připravena.

Moje spolužačka sedící za mnou začínala obvykle tiše skučet a odříkávat nahlas otčenáš kombinovaný s hysterickým tichým pláčem. A pak jsme napjatě sledovaly, jaká lejstra se nesou – byl-li to článek o budování socialismu, zajásaly jsme, neboť na celé věty, ba i souvětí (která byla tehdy neustále omílána) se daly vytvořit zkratky, a tím si usnadnit práci. Nejhorší bylo, když se přinesl článek jiný – obyčejný, nějaká zpráva a v ní třeba přímá řeč. To šlo do tuhého a v tu chvíli slabé nátury i místy omdlévaly.

Pak byl slyšet jen diktát a svistot tužek. Nejlepší z nás byla vychvalována a oceňována do nebes – a právem ! Byly jsme všechny včetně paní profesorky u vytržení, Danuška totiž byla fenoménem. Zatímco my pak pracně skládaly dohromady své zápisy a občas samozřejmě i něco chybělo, ona měla všechno a vždycky první. A nejlepší na tom bylo, že to stíhala LEVOU RUKOU, protože byla levačka ! Dodnes jí patří můj obdiv, a tím ostatně i všem levákům !

A psaní na stroji…kdeže ty časy jsou. Staré mašiny, na kterých jsme se učily, neměly písmena a byly to všechno stroje ještě snad z předválečných dob – nemůžu si vzpomenout, jak se jmenovaly. Paní profesorka rozdala papíry s článkem na opis, stoupla si před nás, začala odpočítávat a pak zařvala: JÉÉÉĎTEEE, TÉÉĎ !!! A my jely. Učebnu jsme sice už měly na tehdejší dobu moderně vybavenou (tzn. odhlučněnou polystyrénovými deskami), ale když jsme se do toho všechny obuly, byl to takový rambajz, že se divím, že nejsem dnes hluchá jako poleno a jsem „jenom“ nahluchlá. Stávalo se, že některé z nás do toho tak mlátily (bylo nutno vynaložit do prstů dost síly), že jim stroj cestoval po stole a pak s pořádným rachotem spadl na podlahu. To se pak dotyčná mohla jít zahrabat, protože byla nenávratně ztracena a už nás ostatní nedohnala.

Když jsem pak nastoupila do své první práce jako cizojazyčná korespondentka, postavili přede mne Optimu – jeden z prvních elektrických strojů. Protože jsem byla zvyklá do stroje mlátit jak šílená, dlouho jsem si nemohla zvyknout a mí spolupracovníci taky ne. Když já psala, oni odcházeli chudáci z kanceláře kouřit na chodbu. Bylo to pro mne, jako přesednout ze staré Tatrovky do Mercedesu. Ale nakonec jsem si zvykla a teď zas pro změnu mlátím do počítače. Čas a změny nezastavíš.

Z těsnopisu, psaní strojem i převodu z těsnopisu (stenotypistiky) byly státní zkoušky. Kuriozitou bylo, že v mých zaměstnáních se na mne dívali někdy úkosem a byli přesvědčeni, že jsem si tyhle státní zkoušky svévolně připsala do životopisu a vymyslela jsem si je a musela jsem jim vždycky přinést originály, abych je přesvědčila, že nejsem žádná podvodnice.

Těsnopis je sice dnes na určitém ústupu vzhledem k rychlému rozvoji techniky, ale je stále nenahraditelný – jeho výhody lze skutečně těžko překonat při psaní vlastních poznámek, může být využíván i jako tajné písmo (což jsem kolikrát zdatně během svého života činila). Jenom si ovšem musíte dobře pamatovat své vlastní zkratky, jinak se pak zase vy dostáváte do „kuriozních“ situací, když nevíte, co jste tou zkratkou vlastně mínila – totiž jestli to „e“ na horní lince je „dobře, zle, že nebo třeba i prase“ (záleží na textu). Možná se dosud těsnopis používá v parlamentech jako dříve, nevím. Teda dokážu si živě představit, jak bych asi šílela být donucena zapisovat parlamentní hádky… 

Každopádně těsnopis je zdravý rozhodně pro mozek, pokud si ho ovšem nezavaříte zkratkami.

A jestli Vás snad zajímá, co je napsáno na pamětní tabuli pana Herouta v Berouně těsnopisem – tak vám to přeložím: „Nechť ruka rychle letí…“.

Bohužel ta moje už dávno ztratila svou rychlost a za chvíli možná budu ráda, že se podepíšu latinkou. :-))

Pozn.:
„První dnes známou těsnopisnou soustavu, tzv.tironské noty - správněji vlastně tironské značky- vytvořil v 1. století př. n. l. Jullius Tiro, sekretář, otrok (a pozdější propuštěnec) Marca Tullia Cicerona. Tato soustava značek byla užívána k zápisu jednání římského senátu a později až do 10. století n.l. i v administrativě předních evropských panovnických rodů. Byla však založena v podstatě pouze na hieroglyfickém principu (pro nejčastější slova zvláštní, co nejjednodušší znaky). Určité zprávy o neobvyklé rychlosti psaní jsou zachovány i z dřívější doby, není však jasně doloženo, že jde skutečně o těsnopis.“