Poslední říjnový den roku 1997 se zvolna chýlil ke konci, když poštu v Kafkově ulici na Praze 6 přepadla skupinka maskovaných mužů. Z pokladní místnosti si odnesli přes 28 milionů korun, o jejichž dalším osudu není dodnes nic známo. Policie ze spáchání největší poštovní loupeže v Česku obvinila tři mladíky, vinu jim ale u soudu nebyla schopna prokázat.

Způsob přepadení dejvické pošty byl jako vystřižený z filmového scénáře. Lupiči před pobočku nejprve zaparkovali nákladní avii, na jejíž korbě vztyčili žebřík. Po něm se dvojice pachatelů vyšplhala k otevřenému oknu budovy, za kterým dva pokladní právě počítali tržbu.

Ozbrojení lupiči oba zaměstnance pošty spoutali, do přinesených pytlů naházeli zhruba 28,5 milionu korun a zmizeli. Z místa činu odjeli v modrém favoritu, který policisté krátce po události našli na území šestého pražského obvodu.

Necelé dva měsíce po události kriminalisté zatkli tři zaměstnance firmy FT elektro, které patřilo nákladní auto použité při přepadení. K osobám policii dovedly pachové stopy zajištěné v pokladní místnosti.

Všichni tři podezřelí vinu odmítli. Zkouška na detektoru lži nicméně ukázala, že o přepadení zřejmě něco vědí, ale vyšetřovatelům to tají. Proti podezřelým rovněž svědčila žena, která je den po loupeži údajně viděla v okolí pošty, jak cosi přenášejí z jednoho auta do druhého.

Soudní projednávání případu se stalo tvrdou zkouškou některých vyšetřovacích metod policie. Obhájci obžalovaných se zaměřili zejména na zpochybnění pachových stop, které se podle nich mohly na místo činu dostat například z ukradených rukavic. Rovněž zpochybnili věrohodnost klíčové svědkyně, i způsob, jakým s ní policie provedla identifikaci podezřelých.

Obhájci navíc naznačovali možnou souvislost mezi loupeží a předchozí rekonstrukcí pošty. Pár dní před krádeží se totiž v pokladní místnosti dejvické pobočky pohybovali stavební dělníci, kteří měli dostatek příležitostí, aby si místo důkladně prohlédli.

Pražský městský soud v roce 1998 rozhodl, že proti obžalovaným nemá policie dostatek přesvědčivých důkazů, a proto jejich stíhání zastavil. Verdikt poté potvrdil také Vrchní soud. Na základě stížnosti ministra spravedlnosti se však kauzou zabýval ještě Nejvyšší soud, který rozhodl, že pachová zkouška může sloužit jako nepřímý důkaz a případ vrátil k novému projednání.

I napodruhé městský soud obžalované osvobodil. Konstatoval, že sice existuje vážné podezření o jejich vině, které se však nepodařilo prokázat. Ve stejném duchu se nesl i verdikt Vrchního soudu, což se nelíbilo nejvyššímu státnímu zastupitelství ani ministru spravedlnosti. Podali proto dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž v dubnu 2003 stížnost zamítl. Tím pro obžalované definitivně skončila pět a půl roku trvající soudní anabáze.

Naproti tomu dodnes není uzavřen spor mezi Českou poštou a dvojicí jejích bývalých zaměstnanců, kteří byli při přepadení v pokladní místnosti. Záhy po činu pošta Helenu Baudyšovou a jejího kolegu Karla Molodčenka propustila a navíc na nich začala vymáhat náhradu za uloupenou částku. Podle pošty totiž porušili bezpečnostní předpisy, neboť peníze přepočítávali u otevřeného okna, měli odemčený trezor a mobilní alarm neměli předpisově zavěšený na krku, ale uložený v zásuvce stolu. Objevovaly se dokonce úvahy, že byl Molodčenko s lupiči domluven, ty se ale neprokázaly.