Pozoruhodné je, že mnohé ani ve vyšším věku nepochopí, že jsou to věty, které v jejich partnerském vztahu nic k lepšímu nezmění.

Pro muže to totiž jsou věty, kterým rozumějí přibližně asi tak, jako by slyšeli zvuky, které vydává nějaká mimozemská civilizace. Nedávno se to projevilo v jedné rodině, která řešila překvapivé zjištění. A sice to, že jednašedesátiletá Milena, dvojnásobná máma a čtyřnásobná babička, přes třicet let vdaná dáma, začala mluvit o rozvodu.

„Vy si to nedovedete představit, ale já už takto dál žít nemůžu. On mě vůbec neposlouchá. On nereaguje na nic, co mu naznačuju. Vůbec neví, co cítím, co si myslím, po čem toužím,“ říkala svému synovi a své dceři. Ti byli značně zaražení. „Táta je přece odjakživa takový nemluvný, to přece víš celý život,“ namítali.
„Jenže ono se to za celý život nasčítá a já už fakt dál nemám sílu mu stále něco naznačovat.“
„Tak nenaznačuj, ale jasně mluv,“ řekl syn.
„Tobě se to říká. On nevnímá. Kdykoli mu řeknu, že bychom si měli promluvit o našich problémech, on řekne, že přece žádné nemáme.“
„No tak asi nemáte.“
„On nemá, protože ho nezajímá, co cítím já. Nechce se do mě vžít.“

Syn a dcera si poté řekli, že se máma chová jako puberťačka. Jenže Mileniny kamarádky jí naopak rozumějí a přesně vědí, o čem mluví. „Myslela jsem, že když budeme mít dospělé děti pryč z domu, budeme mít na sebe s manželem čas. Plánovala jsem, že se budeme  sobě navzájem věnovat, prožívat pěkné chvíle, sdílet život. Jenže on vůbec neví, co chci, když mu naznačuji, co mi vadí,“ říká jedna z nich.

Jenže tyto dámy už dávno měly pochopit fakt, že schopnost žen a mužů používat citově zabarvené výrazy a rozebírat pocity, je opravdu odlišná. Takto ji popisuje psycholog Steven Stosny, spoluautor knihy Jak beze slov zlepšit své manželství: „Funkční slovní zásoba emočně podbarvených slov se nerovná znalosti významu takovýchto slov, nýbrž vyžaduje i schopnost uvědomovat si, popisovat a vyjadřovat pestrou škálu emocí a umět pochopit emoční projevy ostatních lidí. Zdá se, že struktura mozku žen je lépe uzpůsobena emoční slovní zásobě, protože obsahuje více buněk v oblastech, které jsou prostředníkem řeči a spojují emoční oblasti s řečovými.“

Tak a je to. Veškeré snažení přimět muže, aby rozebírali ženské city, případně se beze slov vcítili do ženských  pocitů, ba přímo odhadli myšlenky svých partnerek, je opravdu zbytečné. Psycholog Stosny dokonce tvrdí, že se tento rozdíl projevuje už u malých dívek a chlapců. „Sedmiletá dívka mívá aktivnější emocionální slovník než její otec. Přitom to nemá nic společného s inteligencí či zralostí. Muži samozřejmě znají význam citově zabarvených slov, pouze je nevyužívají k tomu, aby tvořili citová spojení tak, jako to dělají ženy.“

Jinými slovy, i kdyby se muž snažil sebevíc, nikdy se s ženou citově nepropojí tak jako její dobrá kamarádka. Je to tak, i když jde o zamilovaný mladý pár, a je to tak, i když jde o pár, který spolu žije v klidu a souladu desítky let. I kdyby šlo o manželství sebevíc pevné a plné lásky, přesto žena vždy bude mít pocit, že jí muž dostatečně nerozumí nebo porozumět nechce.

„Je to věta, která mě roky přivádí k šílenství. Žena říká: Ty mě nechápeš, ty mi nerozumíš. Nevím, co mám dělat. Normálně mám pocit, že je vše v pořádku, že je doma pohoda, a ona najednou řekne: Ty mi vůbec nerozumíš. A ještě k tomu dodá takový dramatický povzdech. Nezvykl jsem si na to ani po třiceti letech manželství,“ říká šedesátiletý Tomáš.

Vlastně je to jedna z věcí, se kterou člověk, který se rozhodl žít ve vztahu, musí počítat. Že občas nebo i často bude mít pocit, že mu ten druhý vůbec nerozumí. Protože stejně jako ten pocit mají ženy, mají ho i muži. Rozdíl je jen v tom, že muži o tom mlčí, ale ženy o tom chtějí mluvit. A čím jsou vztahy delší, tím více se ukazuje, že je to jev, který s lety nemizí. „On vůbec neví, co cítím“ je zkrátka věta, kterou jsou schopny říkat dvacetileté dívky stejně jako osmdesátileté dámy.