Glosa o glose

Glosa je zajímavý literární útvar. Něco jako fejeton, ale je úplně malá, krátká, komentující cokoli, co stojí za povšimnutí, vysvětlující cokoli, co za vysvětlení stojí i nestojí, glosa polemizuje, komentuje, vysvětluje, něco nám sděluje a my si to něco buď se zájmem přečteme, nebo s  nezájmem odložíme. Těch přívlastků a synonym má nespočetně. Je to polemika, komentář, názor, poznámka. To vše může být glosa.

Když si toto vše uvědomím, jímá mě až stud a bázeň nad mou troufalostí se do tohoto žánru pustit. Jsa někde daleko ve stínu velikánů této literární formy, mohu si snad dovolit občas i malé klopýtnutí, stylistickou neobratnost, či formální nedostatek. Ostatně, nejsem vůbec purista formy. Snažím se pouze o vyjádření svých myšlenek, nálad, o svůj pohled na svět kolem nás. Bez ohledu na trochu samoúčelnou krásu formy.

Napoleon říkal – odvaž se a pak se uvidí. Ano, pak se uvidí. On se odvážil, ale nakonec skončil špatně. Na Svaté Heleně. Ale já se i přes všechna protivenství přeci jen odvážím ty své glosy, vzpomínky, polemiky, či komentáře psát. Snad neskončím na té pomyslné „Svaté Heleně“. Ostatně, pak se uvidí.

* * *

Všechno tu už jednou bylo
 

Když jsem kdysi před lety odpočíval se ženou na troskách ostijského Kapitolu a všude kolem nás bylo autentické antické město, vyhrabané z nánosů Tibery, pomyslel jsem si, kam by asi tahle civilizace mohla dojít, kdyby jí nenapadli barbaři, kdyby ona sama nebyla ve stádiu svého vnitřního rozkladu, a kdyby a kdyby. A tak dále. Těch historických kdyby, by se dalo najít ještě daleko víc.

Ale uvažovat takto je docela ošidné. Musel bych se zamyslet především nad tím, kam asi dojde naše skvělá civilizace dnešní. Jestli se bude dál vyvíjet stejným sebezničujícím způsobem, jako kdysi dekadentní Řím, anebo se zavčasu vzpamatuje a obhájí své, sice nedokonalé, ale přeci jen životné křesťansko-židovské tradice a přestane konvertovat v zájmu podivného výkladu lidských práv a multikulturalizmu k něčemu úplně jinému. Takové úvahy však raději ponechám politologům a sociologům, neboť to je jejich profesní chlebíček. Bylo by dobré, kdyby jejich úvahy mohly vést k nějaké smysluplné změně stavu.  Ale silně o tom pochybuji.

Procházka antickou Ostií byla výjimečná. Pohled na docela zachovalé město s  činžáky, kanalizací, širokými, pravoúhle se křížícími ulicemi, tavernami, divadlem, tržištěm, vývařovnami, obchody, veřejnými lázněmi a dalšími vymoženostmi tehdejší doby, a na antický svět vůbec, mne naplňuje neustálým a možná až nekritickým obdivem.

Ať už to bylo před více než dvaceti lety v Terstu, kde jsem se s  antikou seznámil poprvé a mohl si i osahat zbytky nevelkého divadla, až po všechny naše cesty Středomořím, které je antickými památkami přímo nabito. Od Tunisu, přes celou severní Afriku, až po Levantu a Turecko. A pochopitelně, zejména Řím. Srovnávání světa antiky s  tmářským světem evropského středověku, ovlivněného tuhou církevní doktrínou a feudálním absolutismem, snad ani není možné. Ten rozdíl je až příliš velký. 

Ale všechno v našem světě má svůj počátek i svůj konec.  Je to neúprosná logika historického vývoje.  Když jsme v  létě 2009 stáli na terase Paláce Senatori na římském Kapitolském náměstí a dívali se dolů na žalostné trosky kdysi velkolepého Fora Romana, musel jsem si v duchu říci, že všechno tu už jednou bylo.  I když v jiné kvalitě a na jiné úrovni společnosti. Přitom mě napadl jeden výrok, který byl až do nedávna pronášen při korunovaci papežů. Nesouvisí sice s antikou, ale zcela vystihuje nejen její zánik, ale vývoj společnosti vůbec.

 „Tak pomíjí sláva světa.“

 Ano, všechno tu už jednou bylo. A já bych se za žádnou cenu nechtěl dožít času, kdy se jednou, a je úplně jedno kdo a kde, bude dívat s pohnutím na trosky naší dnešní společnosti a přitom pronese tu prastarou a věčně živou sentenci.

„Sic transit gloria mundi.“

* * *