Pohádka o liščím ohonu

Próza/poezie

Pohádka o liščím ohonu

Datum: 16. 11. 2019

Diskuze: 8

Ilustrační foto: pixabay.com

Jako malá jsem zbožňovala tehdejší módní záležitost, kterou vlastnila i má maminka – rezatou lišku se špičatým čumáčkem, skleněnýma očkama, krásným huňatým ohonem a sametovým klipsem na přichycení kolem krku. Byla jako živá.

Mám ji dosud na svatební fotografii mých rodičů, kdy krásně doplňovala béžový vlněný kabát barvy velbloudí srsti v délce ke kolenům, na které to mamince tak slušelo. Zavírala jsem se do ložnice, kde tento poklad na dně skříně ukrývala, a hrála jsem si na „dámu“.

Jednoho dne maminka s hrůzou objevila, že liščí kožíšek postrádá tu nejdůležitější část – ohon. Nejprve podezřívala mne, ale pravda se zanedlouho ukázala. Můj otec byl totiž učitelem fyziky a v rámci názorné výuky obětoval tento artefakt pro výrobu elektrické energie pomocí již klasického způsobu, tj. třením ebonitové tyče liščím ohonem. Možná by k tomuto účelu posloužil i jiný materiál, ale tenkrát bylo všechno poctivé a pravé, žádná náhražka nepřipadala v úvahu. Tatínek se ke „zločinu“ přiznal a maminka z úcty k vědě ohon oželela, tím spíš, že móda lišek za krkem již pomalu odeznívala.

Ohon ale našel své další uplatnění. Na závěr školního roku ve školce, kterou jsem tenkrát navštěvovala, jsme nacvičovali pohádku „O Budulínkovi“. Hrála jsem tam jednu z malých lištiček. Kostým pro tento herecký počin sestával z teplákové soupravy hnědé barvy, kalhoty dole na gumu (což si jistě pamatují mnozí z mých vrstevníků), na hlavě baret s našitými oušky ze sametu. A na tuto akci otec ze svého fyzikálního kabinetu nezištně oblíbenou pomůcku zapůjčil. Maminka ji obratně našila na příslušné místo tepláků a musím říci, že jsem se díky ní stala mezi ostatními naprostou hvězdou a ohon mi děti neskrývaně záviděly.

A pokud nevypelichal, je možná ve fyzikálním kabinetu dodnes.

| Můj příběh

Autor: Marie Martschini

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

8 komentářů

Jaroslava Handlová 18.11.2019 14:57

Veselá vzpomínka na dětství. Budulínek se jistě rád povozil na takovém ohonu?

Eva Mužíková 17.11.2019 22:44

Takový límec nosila maminčina sestra Růženka - paní doktorová právníková z Prahy. Dodnes vidím, jak při příjezdu k nám na vesnici, vystupovala takto vymóděná z černého hranatého auta. Její liška s korálkovými očičkami, čumáčkem a tou klipsnou nás děti velice přitahovala. ..…. Hezký jste příběh napsala.

Soňa Prachfeldová 17.11.2019 20:03

Znám , měli jsme doma, měla jsem z toho liščího límce divný pocit.

Jana Šenbergerová 17.11.2019 15:47

Hezká vzpomínka. Připomněla mi, že jsem také kdysi hrála v Budulínkovi liščí maminku v hnědých teplákách s papírovou maskou liščí hlavy, ale bez krásného liščího ohonu. :-)

Dana Puchalská 17.11.2019 09:56

Veselá příhoda. Děkuji.

Zdenka Jírová 16.11.2019 23:51

To je hezké vzpomínání. Já jsem si zase ráda hrála s kamarádkami u nás doma na princeznu a půjčovala jsem si maminčiny šaty, aby byly "dlouhé". Také jsem si půjčila jednou bez dovolení jejím páskové boty na vysokém podpadku a ten se mi podařilo zlomit, protože mi byly pochopitelně moc velké. Tak jsem pak dostala zákaz půjčovat si cokoliv bez jejího souhlasu.

Zuzana Pivcová 16.11.2019 18:54

Vzpomínám, že maminka také měla v době našeho dětství schovaný prvorepublikový liščí límec s hlavičkou i ohonem. Jako dítěti se mi to líbilo, ale s dospíváním a všeobecnou láskou ke zvířatům bych nikdy žádnou kožešinu nenosila. Na pokus s vyráběním energie si ze školy pamatuji. Díky.