Ale hlavně 50tá léta přinesla zklamání, neštěstí i utrpení mnohým a nevyhnulo se to i naší rodině. Ale ne všechno před rokem 1989 bylo odsouzeníhodné.

Byl u nás rozvinutý průmysl, v zemědělství se dodržovaly osevní postupy, byla potravinová soběstačnost. Lidé měli sociální jistoty, plnou zaměstnanost, byla vysoká úroveň vzdělání, plánované hospodářství, nežili jsme na dluh, nebyli bezdomovci - pracovat museli i nepřízpůsobiví.

Já jsem v té době mimo jiné opisovala pro mnohé hodně a často zdarma v samizdatu na psacím stroji a průklepových papírech literaturu, která byla pochopitelně zakázaná. Tím jsem sama hodně riskovala, ale nikdo mne v té době neudal...

Na celou rodinu jsem šila, přešívala, pletla, zavařovala ve velkém, jako většina ostatních, a hospodařila tak, že jsme si mohli dopřát se všemi dětmi občas i dovolenou.

Ano, ale nebyla svoboda.

17. listopadu 1989 jsem byla v Praze, a když jsem v pozdním odpoledni přecházela Václavským náměstím směrem k Hlavnímu nádraží na svůj spoj do místa bydliště, už jsem viděla spousty příslušníků v uniformách a takové zvláštní všeobecné napětí a později doma na menším městě se už víc dovídala hlavně z médií.

Já jsem tuto dobu velmi uvítala, byla jsem jí nadšená, moc psala a těšila se politické změně.

Tehdy můj moudrý tatínek se mne snažil v mém velikém nadšení trochu zastavit a řekl mi svým krásným horáckým nářečím:  "Každé režim má svoje klade a zápore - žádné nemuže bet úplně spravedlevé."

Já jsem něco takového nechtěla slyšet a oponovala mu - že tato změna bude určitě ta nejlepší...

V šuflíku jsem měla hodně svých deníčků, z kterých jsem vytěžila na pět publikací a ihned začala vydávat vlastním nákladem - první v roce 1992... Nezbohatla jsem na tom, ale splnila jsem si tím svůj sen už i proto, že jsem jezdila i po školách a dělala tam besedy - 10% ze zisku jsem dávala tělesně a mentálně postiženým dětem a mládeži - tím se zase dostala do mnoha různých zařízení - byla to pro mne pestrá doba a zdálo se mi, že i smysluplná...

Jenže mezitím se rozprodaly strategické podniky, zavřely se fungující továrny a místo nich se objevily "montovny." Vše se prodalo a nepatří nám už ani voda. V zemědělství jsou někde vidět prázdné kravíny, vepříny, rozpadlé drůbežárny - na polích není cukrovka, málo brambor - dovážíme nekvalitní potraviny kamiony na přetížených silnicích. Na tisících hektarech úrodné půdy stojí obrovské velkosklady, solární elektrárny.

Na jedné straně naší konzumní společnosti jsou peníze na budování soch a nových památníků, na druhé straně jsme neustále oslovování k přispění na různé sociální projekty - ano, často dávám...

Zlikvidovalo se téměř učňovské školství, nejsou řemeslníci, chybí lékaři i zdravotní sestry, ale politiků je díky převlékání kabátů zatím dost...

Pozitivum po roce 1989 - máme svobodu, můžeme podnikat, cestovat, ale také demonstrovat - můžeme klidně hanobit i vrcholové politiky a nic se nám nestane. Ale nesmíme říct něco špatného na naše protěžované nepřízpůsobivé nebo na migranty.

Z některých vesnic mizí život. Napřed nebyly hypermarkety ani supermarkety, ale obchody a hospody v každé vesničce, kde se lidé setkávali - nepotřebovali cyklostezky ani cyklochodníky ohrožující chodce.

Já už téměř 50 let žiji na menším městě, kde je přátelská atmosféra, mám dobré sousedy, velikou rodinu a jsem spokojená se svým nynějším klidným, pestrým a skromným způsobem života, který mi umožňuje cestovat i do zahraničí. A za toto jsem velmi vděčná a i za to ostatní všechno dobré - proto denně ráno si nejdříve oblékám úsměv a  "Děkuji za každý nový den prožitý ve zdraví..."

Děkuji i za to, že už mám nyní ve svém věku čas se častěji zastavit a v tichu se podívat kolem sebe. Uvědomuji si, jak je život úžasný, že mohu být sama sebou a určovat si směr, kterým kráčím i kam nakonec dojdu. Ale také musím přiznat, že mnohé věci, které jsem dříve napsala a vydala, bych dnes už napsala určitě jinak.

Na úplný závěr se moc a moc omlouvám svému pracovitému, poctivému a předvídavému tatínkovi už jen do nebeských výšin. Ano, tatínku, měl jsi ve všem pravdu - Demokracie je chaos.

Aby každá společnost dobře fungovala, měla by přece dodržovat ten nejzákladnější mravní kodex - od mravní výchovy dětí, úcty ke stáří, k ochraně přírody, poctivosti, ne korupci - prostě jen všechno pozitivní.