Mít, či být
 

Tato otázka mohla být otázkou přímo hamletovskou, kdyby ovšem slova mít a být, takto vymezená vůči sobě, dávala nějaký smysl. Smysl dává položit proti sobě protiklady. Na příklad snít, či bdít, mít, nebo nemít, být, či nebýt.  Žít, nebo nežít, to je oč tu běží. Ale od Hamleta zpět k naší otázce.

Mít, či být, je otázkou, tvářící se moudře a filosoficky a očekávající odpověď, vlastní určité části dnešní společnosti, masírované veřejnoprávními médii, či různými aktivistickými organizacemi. Mít a být. Postavit proti sobě takto tyto dva nesouměřitelné pojmy je logický nesmysl. Jedno přeci nevylučuje druhé. Právě naopak. Jedno to druhé podmiňuje. Pokud bych měl najít spojnici těchto dvou veličin, musím se uchýlit k filosofii.

Být, bytí, je abstraktní, obecná filosofická kategorie, označující naši existenci. Existenci, která je podmíněna materiálním charakterem onoho bytí. Jedno od druhého lze jen těžko oddělit. Tím méně je stavět proti sobě. Je mi ale jasné, co tím chtěl básník, obrazně řečeno, v tomto případě říci. Autor to myslel dobře. Postavit proti sobě hromadění hmotných statků na straně jedné a ten správný duchovní charakter našeho života na straně druhé. Prosím, nic proti tomuto výkladu nemám.  Až na formulaci té prvotní otázky.

Já jsem realista. Nemyslím si ale, že bych postrádal ten vyzdvihovaný duchovní rozměr. Nehodlám však podléhat jakýmkoli módním myšlenkám, které se snaží dirigovat náš život a myšlení tím jedině správným směrem. Dnešní doba je těmito sluncem ozářenými myšlenkami přímo těhotná. Ale já se jejich porodu možná ani dočkat nechci. Nemám rád krajní extrémy, krajní názory a situace, které nejsou schopny vyřešit ani ten nejzákladnější problém.

Každá doba, každý politický systém, má své ideje. Obávám se však, že naše doba jich má až příliš mnoho. Víří éterem, střetávají se, perou se mezi sebou a soupeří o své místo na slunci.

Stará dialektická poučka říká, že v řešení rozporů je zdroj veškerého vývoje. A my se stále vyvíjíme a mnohdy ani nevíme, k čemu a kam a pro co. Naše vlastní existence a další její vývoj je podmíněn právě její materiální podstatou. Tyto dva pojmy nelze oddělit. A tak na otázku mít, či být, mohu jen odpovědět. Být i mít. A obé přiměřeným způsobem, který pomáhá pozitivnímu vývoji a nezakládá živnou půdu vlastnímu sebezničení. Budiž nám výstražným příkladem poslední stovky let antického Říma. Ta paralela jeho zániku s vývojem dnešní civilizace je více než patrná.  

* * *

                                                     Jo, to bejvalo
 

Když kdysi dávno začínala televize, tak to byl pro našince skoro další div světa. Obrazovka byla úplně maličká a vedle obrazovky se vešlo ještě rádio. Byla to ta slavná TESLA 4002A. V  naší vesnici byla jen jedna a to na Místním národním výboru a lidé tam chodili jak na procesí na Svatou horu. Zvlášť, když byl fotbal nebo hokej. Když dal tehdy Vlach v  padesátém devátém roce poslední branku Kanadě a zpečetil tak naše nečekané hokejové vítězství na 5 : 3, začali jsme všichni tak řvát, že stará budova výboru byla v ohrožení, jestli se nezhroutí. A já jsem se styděl za otce, který zatvrzele říkal ofside, místo ofsajd, a za jeho občasné komentáře, neboť fotbalu ani hokeji vůbec nerozuměl. Ale to společné koukání bylo moc fajn, protože jsme řvali všichni kolektivně. Kdybych takhle řval doma, sousedka by na mne určitě poštvala policajty kvůli podezření z domácího násilí.

Když bylo po hokeji, šli chlapi tu událost zapít do blízké hospody k Janáčovi, já musel domů, protože mi bylo patnáct a neměl jsem ten správný pivní věk. Otec, který byl ve vsi poštmistrem a váženým člověkem, se chvíli rozmýšlel, ale pak šel raději taky se mnou domů, protože by mu máma vynadala.

Jenže, jak jsme se postupně blížili k těm lepším zítřkům, lidi se měli skutečně o něco líp. Neříkám, že skvěle, jen o něco líp. Televize byla už docela dostupná a chlapi se začali z hospod vytrácet a lidi se uzavírali doma v obýváku a koukali se snad i na noční monoskop. Ale pak si na to všichni zvykli a chlapi začali zase chodit do hospod, kde sice tak neřvali, ale zato si mohli kolektivně zanadávat na fotbalovou, nebo hokejovou ligu a že rozhodčí jsou podplacení a že v televizi jdou samé stupidní pořady a filmy, a že vůbec nemají zapotřebí se na to koukat. Politiku většinou do hospod netahali. Je zajímavé, že na politiku se tehdy nadávalo většinou doma. Přeci jen v hospodě člověk nikdy nevěděl, kdo vás poslouchá. 

Zkuste si doma zanadávat na to, že rozhodčí blbě pískal, nebo že ti přeplácení fotbalisté neumí do míče pořádně kopnout. A že se nejradši předvádějí veřejnosti v drahých fárech ve společnosti pohledných modelek, které cítí prachy na hony daleko a lezou jim ochotně a samy do postelí.  Není to zkrátka ono. K  takovému nadávání chybí kulisa společnosti. Docela by mi vadilo, že mně při takové kritice nemá kdo oponovat.

Jen na politiku se dnes nadává zcela veřejně a hromadně a s oblibou. Ať už je to pravda, nebo ne. Přeci jen ten civilizační vývoj někam dospěl. Ale jako relativně slušný člověk si netroufám do tohoto fejetonu naplno napsat, kam až dnes dospěl. Nechám si to zatím raději pro sebe. Až do té doby, kdy nás to bude vědět hodně a bude se to přetřásat nejen v hospodách čtvrté kategorie. Ale třeba opět na Václaváku pod koněm. Jo, a nezapomeňte si potom doma klíče.

* * *