Líbíííííí !

Nádherné

Krásné je jít s prožiky života až do cíla,když je člověk skromný a zároveň tak trochu šťastný.Přeji Vám hodně zdraví a sil k psaní další prózy.

Mirku, vás vidím na svých textech poprvé. Díky za návštěvu.

Moc pěkné.

Opět čtu Vaše verše, zastavuji se u dvou slok: " ... kde žena položí na rozprostřený stůl Chléb s úsměvem, co voní Modrým květem." Pozemské štěstí, které hledáme a mnohdy bláhově nevidíme, je náš Domov, Chléb a Úsměv milujících blízkých. Tam nalezneme Modrý květ. :-)

Zajímavé.

Věrko máš pravdu. Tedy jen krátce, neboť je to obsáhlé téma. Modrý květ je jakýsi symbol smyslu života v romantické poezii 19. století. Dánský literární kritik Georg Brandes, který žil v letech 1842 – 1927, kdysi dávno tento stav zajímavě definoval: „Květina, již lidské oko nespatřilo, ale jejíž vůně naplňuje svět. Slavík se jí zpíjí, když při měsíci pěje a kvílí, jsou jí zmámeni ti všichni lidé podivní a pošetilí, kteří k nebi vzdychají a úpí v touze bolestné.“ Toto je však až příliš expresivní vyjádření. Když to řekneme jednodušeji, tak je to touha po pozemském štěstí, pro někoho naplněná, pro jiného nesplnitelná. Modrá barva je obecně vnímána jako barva naděje. I náš literární kritik František Kvapil píše někdy počátkem 20. století v knize Modré ostrovy, která vychází až po jeho smrti v roce 1925: „Při plavbě životem k ideálu, kdy se naše loď dostane do zvířených vln trudů a strastí, ohlížíme se rádi zpět na Modré ostrovy, jež nám kdys poskytly útulku a osvěžení …" atd. Tolik na vysvětlení k pojmu Modrý květ.

Jendo, krásná báseň, jak jinak. Možná bys mohl přiblížit těm, kteří nečetli tvé webové stránky, i zopakovat ostatním, co je to Modrý květ. Protože jeho myšlenka je úžasná.

Na rozdíl od nespokojeného, věčně se toulajícího Ahasvera, Váš tulák jde světem o žebrácké holi, přesto bohatý, s duší plnou lásky, touhy, jde za vidinou naplnění nadějí i víry. Jeho pouť má cíl.