Když jsem byl ještě dítkem školního věku, oblíbil jsem si několik, pro mne docela příjemných a důležitých svátků. Ve svátečních dnech jsem totiž nemusel jít do školy. To byl ten důvod hlavní. A v těch dnech byla také ve vzduchu cítit zvláštní atmosféra. V poledne byl sváteční oběd a lidé venku chodili většinou lépe oblečeni než ve všední, pracovní den.

Kromě Vánoc a Velikonoc bohužel moc svátků nebylo. První Máj jsem moc rád neměl. Museli jsme totiž do průvodu. Povinně. Ale většinou jsme utekli ještě před koncem. Jako školáci většinou domů, později jako gymnazisté spíš do hospody k Janáčovi na pivo a mariáš. No a Den osvobození a vznik republiky jsme ani neregistrovali.

Už tehdy jsme ale s přítelem Jiřím plánovali, jaké svátky bychom v průběhu roku přidali, aby jeho průběh lépe vyhovoval našim zájmům. Naše tehdejší myšlení bylo spíše lokálně patriotické než celonárodní, a tak se naše návrhy na další svátky týkaly převážně míst a lidí nám nejbližších. Dokonce jsme při mariáši v hospodě uvažovali o tom, zavést svátek hospodského pana Janáče, který by o tom svátku musel zdarma točit Vltavana z tehdejšího kralupského pivovaru.

Ale to už je skutečně hodně dávno. Doba mezitím o značný kus času popošla a já jsem o svátcích postupně ztratil přehled. Vždyť důchodce má přece svátek každý den. Když jsem se nedávno konečně pustil do studia současných státních svátků a významných dnů, tak jsem nevycházel z údivu. Zatímco se média shodují v tom, že státních svátků je třináct, zcela se rozcházejí v informaci, kolik je významných dnů a vůbec dnů, kdy si máme něco nebo někoho připomínat. Těch dnů je v roce více než stovka, a tak by vůbec nevadilo k nim ještě nějaký ten svátek a významný den přidat. Nikdo by nic nepoznal.

Ovšem jaké? S přítelem Jiřím už tuto záležitost neproberu. Chtěl jsem se s ním poradit, ale jeho hrob na kralupském hřbitově jsem bohužel nenašel. Při dvojce červeného jsem se tedy jal uvažovat o tomto problému sám. Tehdejší lokálně patriotický způsob uvažování jsem musel pominout, a tak jsem uvažoval o tom, co by asi prospělo nejen mně, ale i celému národu.

Při druhé sklence vína mne napadl svátek blbců. I termín bych pro tento svátek měl dobrý. Byl by jím 12. březen, který je v našem kalendáři veden jako Den přístupu České republiky k NATO. Ale záhy jsem tuto myšlenku zase zavrhl, když jsem si uvědomil, kdo by ho vlastně slavil.

Když tak listuji jednotlivými měsíci a významnými dny, tak bych určitě některé z nich povýšil z postu významného dne na státní svátek. Náš život by zcela jistě daleko víc obohatil svátek sociální spravedlnosti, vedený v seznamu jako významný den 20. února. Jeden z nejdůležitějších státních svátků by byl i svátek mateřského jazyka 21. února, svátek zamilovaných, jinak řečeno, svátek sv. Valentina 14. února, světový den poezie 21. března, evropský den slunce 17. května, svátek sousedů 30. května a tak dál. Těch svátků by se našlo ještě daleko víc. A velmi úspěšně by nahradily takové rádoby významné dny, jako den přístupu k NATO, den spodního prádla, mezinárodní den nenávisti, den trpaslíků a celou řadu podobných "významných dnů."

Když jsem dopíjel onu druhou sklenku vína, odložil jsem sáhodlouhý seznam významných dnů, protože mne napadl jeden krásný svátek z prastaré historie, který bych okamžitě a s chutí implantoval do našeho života. Neboť, jak pravil starořímský rétor Cicero ve svém spisku "O řečníku", historie je učitelkou života. Učme se tedy od ní.

Jedná se o prastarý pohanský svátek k uctění římského boha Saturna, který se časově kryje s vánočními svátky. Na Foru Romanu se pokaždé konala veřejná oslava, volil se král Saturnálií, tzv. král popíjení, který pak vedl veselý průvod městem. Byl to populární svátek v celém tehdejším impériu. Přátelé si dávali dárky, celková atmosféra se podobala dnešnímu italskému karnevalu a páni si vyměnili svá místa se svými otroky, které obsluhovali. Otroci měli v ty dny volnost konání a mohli si hrát na pány. K tomu všemu se hojně pilo a účastníci slavností nosili frygické čapky, vyjadřující svobodu myšlení. Převažovala atmosféra všeobecného uvolnění, nevázanosti a veselí, sociální rozdíly se smazávaly.

Něco mi to ovšem připomíná. Historie má, ať chceme, či ne, přece jen neustálý přesah do přítomnosti. Starořímské saturnálie mi trochu připomínají současná předvolební shromáždění politiků, kteří chtějí nějakým způsobem zapůsobit na dav. Aby se zalíbili, krmí voliče nejen vzletnými slovy a sliby, ale třeba i klobásami a pivem, tancují, pitvoří se, aby záhy po svém zvolení prohlásili své voliče za nevědomý dav. To Ciceronovo "Historia magistra vitae" bude mít určitě i v budoucnu svou věčnou pravdu.

Ale já bych politický kabát novodobých saturnálií striktně zakázal. Měla by to být především oslava života, svobody myšlení, oslava rovnosti lidí, zkrátka oslava člověka v celé jeho přirozenosti. A datum oslavy? Nejkrásnější svátek roku – Vánoce, by bylo hodně špatné rušit. A tak bych novodobé saturnálie přesunul z doby předvánoční na samý počátek května místo svátku práce. Spojovat si počátek krásného měsíce Máje s radostí, sluncem, mládím a láskou, by bylo přece jen lepší, než spojovat si ho s vynucenou oslavou jakéhokoli režimu.

* * *