Další básně z let dávno minulých

Večer

Když večer voní lipovým květem

a temné stíny víří kolem nás,

po nebi cáry mraků se honí,

mimoděk ztiší se v šepot tvůj hlas.

Jak moře bez konce světla jsou pod námi.

Zářivé body na černých zdech.

V záplavě starých lomených střech.

A nebe poseté hvězdami

si lehlo v náruč řeky.

Zde chtěl bych na věky

hlas zvonu daleký

slyšet, jak měří čas

Podej mi ústa svá!

Zlíbám tvůj tichý hlas.

Poslouchej, v dálce zvon

do černé noci tiše zvoní.

I stromy kolem nás

své větve tiše kloní.

A ty jsi stále blíž a blíž.

Půjdeme spolu

Půjdeme spolu brodit se trávou,

půjdeme spolu objevovat města,

poplavem éterem na sabat čarodějnic,

a budem ležet nazí vedle sebe.

Ve větru budou planout tvoje vlasy,

starý gramofon bude hrát tiché largo

a tvoje ňadra budou sentimentální jako sen.

Půjdeme spolu brodit se nadějí

a za tou nadějí bude Láska

a za Láskou dálka

a za tou dálkou už bude

 jen Smrt.

Sonet o městě

Daleká světla planoucího šera

již dávají své další sbohem,

a celé město za každičkým rohem,

široce otvírá svou náruč večera.

Plápolající srdce bije jako zvony

a přístav pod námi se zvolna do tmy noří.

Podívej, červená světla majáků již hoří

a dole na nábřeží umírají stromy.

Na věži v Loretě už zase bijí zvony

a lidé spěchají a hledí na neony,

které řvou do noci

a prodávají štěstí.

A vítr prohání se po náměstí

a dlouhou ulicí vlají Tvé teskné vlasy.