Před mnoha lety jsem navštívila s dospívajícími dcerami Tunisko. To se tam tenkrát ještě tolik nejezdilo. Jely jsme poprvé samotné a přiznám se, mé pocity byly trochu rozporuplné a měla jsem i obavy, co nás čeká. Utěšovala jsem se tím, že jedeme přece s cestovkou, takže kdyby něco, bude o nás postaráno.

Byla jsem zvyklá, že během našich cest jsme se vydávali kamkoliv a prozkoumávali, co se dalo. Trochu mne uklidnilo, že průvodkyně pravila, že tam téměř neexistuje žádná kriminalita, protože všichni padouši jsou okamžitě zavřeni do sulfátových dolů a tam dřou do úmoru.

Padouši se skutečně zřejmě asi nevyskytovali, lidé (většinou teda muži, protože ženy nebylo moc vidět) byli milí a vstřícní. Ovšem mé dcery působily jako mucholapky na místní mladíky. Zřejmě tam bylo zvykem, předcházet si nejprve matku, a tak i já byla zdrojem pozornosti, což mi zpočátku docela lichotilo.  Ale pak jsme začaly být doprovázeny denně na pláž mladíkem, který prohlásil, že jsme jako jeho rodina, protože on žádnou tady nemá, a tudíž s námi na pláž bude chodit. A skutečně - ležel vedle nás pravidelně každý den na holém horkém písku. Na otázku, kde tedy všichni z jeho rodiny jsou, pravil, že v Paříži. A on by velice rád za nimi. Aha, došlo mi. Nedalo nám moc práce ho znechutit – vyložila jsem mu jen, že jsme v podstatě chudí a nevlastníme ani bídný kiosek na kebab, a tak se s námi brzy rozloučil a přestal nás doprovázet.

Při výletu do hlavního města Tunisu jsme museli jít všichni jako ovce za průvodkyní. Pak jsme se my tři trhly a vydaly se na prohlídku samy. Po nějaké době jsme nutně potřebovaly na záchod. Co teď, proboha ? V zoufalství jsme vtrhly do banky, odkud nás ovšem vyhnala ochranka málem pendreky, či co to měli. Ženským tam byl asi vstup zapovězen, anebo jsme na první pohled vypadaly nemajetně. Pak jsme uviděly konečně něco jako hospodu. Sláva ! Máme vyhráno ! Vešly jsme, koukly doprava a doleva a strnuly. Velký sál a všude kolem sedící samí chlapi. Ani jedna ženská ! Hospoda, (možná asi spíš kavárna či čajovna) náhle celá ztichla a všechny oči se upřely na nás…bylo to šíleně nepříjemné. Ale nebylo cesty zpět - buď záchod nebo….Prolítly jsme sálem dozadu a žádaly o směr na onu místnost. Dovedla nás tam téměř eskorta a já litovala, že jsme tam vlezly ! Co když mi ukradnou dcery, zatímco se já zavřu do té pidimístnůstky ? A tak jsme se tam narvaly všechny tři najednou, aby ani jedna nezůstala venku.

Potom jsem zavelela, že musíme rychle a nečekaně vyrazit ze záchodu, využít momentu překvapení a tryskem přeběhnout celý sál ven, což jsme taky provedly. Ještě že nikdo nestál za dveřmi, protože by to pořádně koupil. Myslím, že jsem se během celého toho běhu modlila. Možná, že  se nám smáli, vidět se totiž při tom našem běhu, tak se směju sama sobě taky. Ale  neslyšela jsem nic, bylo ticho. Asi z nás byli v šoku, že jsme tak neurvale a drze vnikly na výsostně mužské území.

Později při shánění dárků pro rodinu jsme se odvážily taky samy do města. Ženských tam chodilo tedy opravdu dost málo a alkohol se prodával jak v utajení. Když jsme se zeptaly, kam pro něj, bylo nám to sděleno šeptem a dotyčný se přitom rozhlížel na všechny strany. A to jsme chtěly jen flašku místního vína. Zabalili nám ji do novin a ještě do nějakého igelitu a my se celou cestu zpět ohlížely, jestli nebudeme zadrženy a flaška nám nebude sebrána.

Zážitek byl i na obřím tržišti zvaném suka. Jak je mým zvykem, okamžitě jsem se ztratila v uličkách přeplněných zbožím a prodávajícími (ne v přeneseném slova smyslu, ale doopravdy). Zapomněly jsme, kudy z toho mumraje ven, kudy jsme vlastně přišly, a tak jsme tam lítaly jak splašené myši a vystavené zboží nás úplně přestalo zajímat. Mobily jsme tenkrát ještě neměly. Přistoupil k nám nějaký mládenec a nabídl se, že nás z toho bludiště vyvede. Vzpomněla jsem slov průvodkyně, že celé tržiště je prošpikováno tajnými, kteří ochraňují nebohé turisty. No, moc mě to teda tenkrát neuklidnilo, ale nezbývalo, než jít s ním, když jsem nechtěla bloudit do noci tržištěm. Vedl nás přes různá schodiště nahoru a dolů, dokonce i přes střechy ! Moje podezření sílilo. Ale on nás dovlekl do dílny na jedné střeše, kde ženské tkaly koberce. No nazdar, teď se na mně bude požadovat, abych se vykoupila kobercem, na který ovšem nemám. Nebo bude požadovat jako zástavu mé dcery. Že jsme se radši neválely jen na pláži, sakra ! Dopadlo to dobře, z dílny jsme byly propuštěny, když jsem výmluvně ukázala obsah své peněženky. A domnělý tajný nás vyvedl ven na ulici, a to přesně tam, kde stál náš autobus a čekající průvodkyně.

Za všechna prožitá dobrodružství jsme si ale prošly na jednom z výletů starobylé Kartágo, kvůli kterému jsem tam já v podstatě jela. Teda to, co z něj zbylo poté, co ho Římani srovnali se zemí a posypali solí, aby tam už nikdy žádné nové Kartágo nevzniklo (to jsme se učili ve škole).  A pak taky pahorek Byrsa - v této oblasti se nachází Kartaginské muzeum, které má cennou sbírku mozaik, římských soch, masek, sarkofágů a dalších artefaktů, které byly nalezeny na území starého Kartága. A nakonec jsme navštívili modrobílou vesnici Sidi Bou Said, kde se údajně točila Angelika-markýza andělů a poté město Hammamet, kde jsme poprvé mimo jiné viděli, jak vypadá takový muslimský hřbitov (neboť se držíme známé poučky, chceš-li poznat zemi, neopomeň navštívit její záchody a hřbitovy, kromě kulturních památek samozřejmě). Neviděly jsme ovšem místní poušť a další zajímavosti, jako římský amfiteátr El Jem, Matmata – zvláštní písečná obydlí beduínů a podobně. Mrzelo mne to –bylo to za to, že jsem byla nedůvěřivá a nechtěla riskovat nějaké další bloudění pro změnu v poušti.

Jinak kromě menší písečné bouře, kdy jsme byly najednou z ničehožnic nečekaně téměř zaváty na pláži pískem, který se zabodával do těla i do očí jako tisíce malých jehliček, jsme nezaznamenaly žádnou jinou újmu. Jen jsem si vzpomněla při té příležitosti na to, jak během jedné takovéto bouře na Sahaře prý zmizela kdysi celá římská armáda a dodneška nebyla nalezena. Tak to jsme tedy my měly štěstí, že náš hotel byl nablízku a bylo kam prchnout. Nestála bych totiž ani v nejmenším o to, aby mne – vysušenou - vyhrabali archeologové někdy v daleké budoucnosti z písku, já byla oblečena jen v plavkách a pak byla vystavena v nějakém muzeu. Považte tu hrůzu, když by mě budoucí turisti kritizovali, jaké nemožné plavky jsem to měla…  :-))