Jednoho krásného, letního dne jsem stála u kašny a zpoza slunečních brýlí jsem sledovala koloběh vody ve fontáně městské kašny. Čekala jsem netrpělivě, dnes už ne na mladíka, ale na stárnucího muže. V tom kdosi za mnou tiše zašeptal: Hani, jsi to ty? Pomalu jsem se otočila, zdálo se mi, že se tak nějak se mnou zatočil i svět. Stála jsem před stárnoucím mužem, jehož tvář byla poznamenána vráskami, které mu do ni vepsal život. Byl to on, Kája. Neviděla jsem ho více jak půl století.
Od našeho mládí,kdy jsme bydleli v jednom městě, uběhlo už hodně vody. On byl sice o více jak 10 let starší. Byl sportovec, atletická postava přitahovala dívky nejen v jeho věku. Vybral si Evu, krásnou, štíhlou ,tmavovlásku s uhrančivýma očima. Dokončil školu maturitou a byl povolán do služeb vlasti. Přišel osudový srpen 1968, hranice byly otevřené, Kája dostal dovolenou na opušťák. Doma odložil uniformu, oděl se do civilu a vyrazili s Evou poprvé vykoupat se v moři do Jugoslávie. Tam se zrodil, nebo spíš zdokonalil plán, jak na zpáteční cestě zůstat v Rakousku. Tak se i stalo. Z dovolené se nevrátili, z Káji se rázem stal vojenský zběh. Záložáci ví, jaká pálka byla za dezerci a natvrdo. Z Rakouska se vcelku brzy dostali do vysněné Kanady, země s krásnou přírodou, kterou oba velice milovali. Sice uměli trochu anglicky, ale na běžný a stálý život v zemi zaslíbené to nestačilo. Kája rozvážel nápoje u jedné firmy Eva uklízela na centrální  poště.Po večerech navštěvovali kurz angličtiny. Bydleli v malém bytě s kuchyňkou a obýváčkem. Stačilo jim to, peněz nebylo nazbyt, ale jejich láska a odhodlání byly veliké. Eva cetou z práce chodila okolo velikého zhradnictví, kde si vyjednala ještě další brigádu. Nakonec úklid opustila a věnovala se zahradničení, což ji naplňovalo. Kája také opustil rozvoz a zaměstnal se u lesů, kde kácel stromy a staral se o kanadskou přírodu. Jezdil domů jednou za týden na tři dny.
Nutno dodat, že asi dva měsíce po tom, kdy se Kája s Evou nevrátili z dovolené se jednoho dne rozdrnčel zvonek. Kdo to asi může být? Vždyť kontrola z imigračního tu byla před týdnem. Kája otevřel dveře a oněměl úžasem. Ve dveřích stál jeho otec s matkou Evy. Obdrželi víza, aby se se za dětmi vypravili a přivezli je zpět. Bohužel, mladí měli jinou představu o životě a tak se zdrcení rodiče navraceli zpět domů. Uvědomovali si, že i pro ně to nebude lehké vysvětlovat, proč je nepřivezli a že budou v nemilosti. Taky věděli, že se do konce jejich života už s dětmi a vnoučaty neuvidí, což bylo daleko horší, než nějaké vysvětlování na státní bezpečnosti.

Uplynuly roky a narodila se jim dcera Maruška a v zápětí i syn Kája. I když život nebyl tak jednoduchý jak o něm snili, zvládali, děti rostly, Eva se v zahradnictví vypracovala na jakousi vedoucí a Kája vydělával slušné peníze, i když za cenu týdenního odloučení. Jednoho listopadového rána pošta doručila smutné psaní, kde mu otec psal, že matka umřela. Kája měl mámu moc rád, ale domů ho nepustí a i kdyby pustili, tak jen proto, aby ho na čáře ihned zatkli a odsoudili jako vojenského zběha. Těžké dilema, jako chlap zocelený kanadskou přírodou probrečel několik nocí. Věděl, že na matku mu zbydou už jen vzpomínky a zde má svoji rodinu.
Kdo ví, jaká byla příčina, Eva se zamilovala do stárnoucího majitele zahradnictví, jež byl vdovec bez dětí a Káju i s dětmi opustila. Nesl to těžce, myslel, že spolu a dětmi zůstanou do konce jejich života. Eva byla pro něj jakousí jistotou spojenou s jeho vlastí i domovem.
Eva si žila s dětmi vlastní život, měla se dobře, ale stále pracovala, Kája se odstěhoval hloub do nitra kanadského národního parku a zcela se oddal přírodě v drsné,ale krásné krajině. Jednoho dne dorazilo psaní od manžela Evy, kde mu oznamoval, že Eva zemřela a on její děti nechce. Nastal problém, Karel v nitru přírody, odkud byly hodiny jízdy do města a děti. Děti proto byly na internátě a jak jen to šlo, přijel si otec pro ně. Celé prázdniny pak trávily s ním. Dospěly a začaly žít svůj život. Kája se už neoženil. Taky, která by s ním byla v té kanadské pustině několik hodin jízdy od civilizace? A tak nějak manželský život pro něj skončil. Jen děti ho občas navštívily.Přivezly i své ratolesti, aby se jednou za čas všcihni potěšili.
Po sametové revoluci, ještě nějakou dobu trvalo, než mohl Kája navštívit svého otce a rodiče své bývalé ženy. Přijel na dva měsíce a neměl ani chvilku oddechu. Znovu nabyl naše občanství, urovnal problémy s vojnou, navštívil kamarády, prošel město, postál u hrobu své matky a prosil ji za odpuštění, že s ní nebyl až do konce jejího života. Zvolil si sám a hlavně dobrovolně....
Ještě asi dvakrát ho do Kanady přijel na půlroční návštěvu potěšit otec. Při poslední návštěvě bylo krušné, srdcervoucí loučení, neboť to bylo naposled, kdy se otec na tu dlouhou cestu vypravil. Kája přijel, když s otcem bylo zle, ale oba se ještě stačili obejmout a říci si, že ten život stál za to, že se měli a mají pořád rádi a otec na smrtelné posteli uznal, že ho Kája nezklamal, že svojí poctivou prací se dokázal prosadit i v cizí zemi i když za cenu nejvyšší, že už ztratil možnost vídat rodiče. Otec mu umřel v náručí a to byla pro Káju jakási satisfakce za ta všechna příkoří, kterými si musel za svůj život projít. Byl šťasten, že se alespoň s otcem mohl řádně rozloučit, když u matky mu to nebylo dopřáno.

Dopíjeli jsme kávu, připozdilo se. Chvílemi nám oběma tekly slzy doslova potokem. Byla jsem ráda, že jsem ho ještě jednou v životě, po dlouhých letech, mohla vidět a povyprávět si, zavzpomínat, protože to byla jeho poslední návštěva své rodné země v jeho bohatém životě.
Jedno mi však v srdci se vzpomínkou na něj zůstane a to, že i po těch letech dokázal přiznat, že chtěl žít někde jinde , hlavně na západě, vzhlédl se v západním světě, v pozlátku, které po odstranění ukázalo svoji pravou tvář. Zdaleka vše nebylo tak, jak se prezentovalo, každý se hodně musel starat o sebe a svoji rodinu, nic nebylo zadarmo a nic nebylo samozřejmé. Bylo to hodně jiné než u nás. Ale byla tu volnost a svoboda.S Evou byli v té daleké zemi  zpočátku bez přátel.Ale byl pyšný na sebe, že se tam zapracoval, získal hodně přátel a kamarádů a že to tam dal, i když často v horších chvílích vzpomínal na svoji vlast a hlavně na svoje rodiče. Mohl srovnávat jak určité věci fungují u nás a v Kanadě. Jediné, co bylo hodně stresující bylo, že už nikdy neuvidí svoje rodiče a že se s nimi nebude moci důstojně na poslední cestě rozloučit. Nedovedl si představit, že by některý stát odmítl svému občanovi se rozloučit se svojí nejbližší rodinou.Uznal, že to byl někdy takový stres i pro odvážného chlapa těžce zvládnutelný. Nemohl vědět, jak osud zamíchá karty a on se ještě podívá do rodného města a domů, ale že tam najde už jen otce. Hani, pověděl mi v potoku slz, udělal bych to zas, i když v Kanadě bych některé věci vyřešil jinak. Raději bych však volil pro emigraci Rakousko nebo Švýcarsko, což jsou sice země ne tak obdařené přírodou, ale jsou blízko té naší, ukončil své procítěné vyprávění.

Tak Kájo, na cestu Ti přeji jen hodně zdraví, ale tím tě obdařila nejen tvá matka, ale i krásná ač drsná kanadská příroda. Do posledního vydechnutí si užívej života a vzpomínej i na to, jak krásně bylo a je u nás doma....

Ráno 8. ledna 2020

Dnes je pro mě smutný, nejsmutnější ráno,
dopis dostal jsem černě ozdobený,
ještě nevím, co je tam uvnitř napsáno,
když ho vidím, oči mám zarosený...... ano,  zpívají Rangers v jedné písni. I mně přišel  mailovou korespondencí, Kájovi děti psaly, že si Pán Bůh tátu k sobě vzal....

A já pořád říkám, že existuje něco mezi nebem a zemí, co dosud nikdo nevysvětlil, protože v pondělí a úterý jsem sepisovala vzpomínku a netušila jsem, že to bude vzpomínání poslední.

R.I.P. kamaráde můj......