Stalo se v létě roku 1996, jeli jsme do Malešic likvidovat pozůstalost po mé mamince.
Vyrazili jsme já, můj syn a kamarádka, myslím. Počasí bylo nádherné, obloha modrá, měla jsem na sobě lehké vzdušné barevné šaty se širokou sukní.

Při nastupování do rozpáleného poloprázdného autobusu, zrovna když jsem se chystala usednout, vlétla mi pod sukni vosa. Nikdo jiný si toho nevšiml. Během zlomku vteřiny mi v hlavě vyskočil obraz, jak zvedám sukni nahoru a v kalhotkách bojuji s bzučící potvorou za pobavené pozornosti cestujících – tak to tedy ne.
Takže jsem na vosu rychle ztěžka dosedla a snažila se ji rozmačkat pozadím o sedadlo. Než se mi to podařilo, vose se podařilo do mě bodnout několikrát, jak jsem zjistila doma v zrcadle.
Seděla jsem na vose v lehkém šoku, pálilo to jako čert a bylo mi jaksi divně, ale neřekla jsem nikomu ani slovo a tvářila se jakoby nic.

V Malešicích jsem se pak zvedla a vylisovaná vosa sklouzla na zem – ozdobila by každý herbář (vlastně vosář). Skoro je mi dnes líto, že jsem si ji nevzala na památku...