Po 30 letech ale přišla nutnost se domku vzdát a přesunout se do paneláku. Jednání se vlekla roky a já jsem doufala, že se další dlouhé roky protáhnou.

V mezidobí jsem získala od sousedky mourovaté koťátko s růžovým čumáčkem. Sama jsem si kotě vybrala – chtěla  jsem co nejméně dravého kotíka, jako byl třeba v Ladově Mikešovi Nácíček, prostě největšího „poseru“ z vrhu. To aby se mi nezaběhl jako jeho předchůdce. Kocourka mi přinesli, lehl si způsobně na židli s packami složenými pod bradou a koukal, co se bude dít. Večer se stočil do klubíčka na peřině u mé ruky a předl, až jsme usnuli. Časem podnikal výpravy na zahrádku a na půdu, pak okolo domu, učil se lézt na stromy. Jednou se přiřítil s jekotem do předsíně, za ním banda branických kocourů rváčů, Mourek s natrženým krvácejícím uchem. Léčili jsme heřmánkem, ale ucho již nesrostlo.

Jednání ohledně domku nabrala po dvou letech nečekaně na rychlosti. Jednoho dne se ukázal nový nabyvatel a sdělil mi jízlivě, že „naše idylka skončila“. Sbalili jsme saky paky a stěhovali se. Ale kocoura jsem nechtěla zavřít do bytu bez možnosti chození ven, proto jsem se dohodla s jeho bývalou majitelkou, že si ho vezme zpět ke svým zvířatům.
A tak se rozběhla dvouměsíční e-mailová konverzace. Já s dotazem: Jak se daří Mourkovi? Odpověď: Bojí se ostatních koček, celé dny mňouká před svým bývalým domovem, je zubožený, nešťastný, hubený. Bylo to k nevydržení.

Po dvou měsících někdo zvoní. Otevřu, a za dveřmi bývalí sousedi s naštvaným kocourem v náručí: „Na, vezmi si ho, on si v paneláku zvykne“. A zvykl si. Nejdříve odvracel hlavu, vůbec se mnou nechtěl mluvit, ale nakonec sebou hodil na gauč s takovou úlevou…
Přestěhovali jsme se tedy s kamarádem Mourkem z Braníka na Žižkov oba, je tomu už deset let. Kocour chodí ven na lodžii, pozoruje ptáky, běhá po bytě a hraje si, nahřívá se na žebrech topení a uvítá každou návštěvu. Večer se mi smotá do klubka na peřině u ruky a přede, až oba usneme...a možná se nám zdá o starých dobrých časech.