Na první pohled vypadá Voynichův rukopis jako výsledek nějaké dětské hry na indiány: zažloutlý pergamen pokrytý jakýmisi značkami a kresbami neexistujících rostlin. Přesto většina odborníků nepochybuje o tom, že to není žádný žert – jde o dílo pocházející z neznámé doby, od neznámého autora, v neznámém jazyce a určené neznámému čtenáři... Není snad ani třeba zdůrazňovat, že i obsah spisu je naprostou hádankou.

Poklad z jezuitské knihovny

Začíná to jako klasický dobrodružný román o pokladech. Sběratel a odborník na staré spisy Vilfrid Voynich roku 1912 cestoval po Itálii a ve Frascati navštívil tamní jezuitskou kolej. Dobře věděl, že na půdě tohoto řádu mohou být tučné úlovky – a nemýlil se: ctihodní otcové mu ukázali podivnou knihu napsanou neznámými šiframi a bohatě zdobenou. Voynich dílo koupil, což jaksi mimochodem proslavilo jeho jméno mezi všemi milovníky záhad a tajemna.

Rukopis nebyl v jezuitské knihovně osamocený. Doprovázel jej dokument, který z něj činil dílo ještě zajímavější. Šlo o dopis příslušníka řádu a svého času rektora pražské univerzity Johanna Marciho sepsaný 19. srpna roku 1666 a adresovaný jinému členu Tovaryšstva Athanasiu Kircherovi. Volba adresáta nebyla náhodná – Kircher byl znám jako úspěšný tvůrce i luštitel tajných šifer, což byla odbornost velmi vážená. Marci v dopise tvrdí, že záhadný spis pochází z majetku císaře Rudolfa II., proslulého příznivce alchymie a jiných tajných věd. Tomu jej roku 1585 prodal anglický alchymista John Dee, který tehdy na císařském dvoře působil. Přitom právě Dee byl společníkem známého magistra Edwarda Kellyho, který Rudolfovi sliboval, že dokáže vyrobit zlato. Dokonce tak blízkým, že si občas vyměňovali manželky. Od svého kumpána se lišil hlavně tím, že dokázal z Prahy včas zmizet, zatímco Kelly tu skončil ve vězení. Nedá se proto vyloučit, že Voynichův rukopis opravdu přivezla do Prahy tato dvojice svérázných Angličanů.

Obrazy z jiných světů

Rukopis má okolo dvou set stran textu psaného podivným písmem. Obsahuje 170 000 znaků sestavených do 25 000 skupin, patrně slov. Opakuje se zde 20 až 30 znaků, což odpovídá počtu písmen v evropských abecedách, jenže některé znaky se vyskytují třeba jen jednou nebo dvakrát. Neobvyklé je také to, že tu prakticky nejsou "slova" o více než deseti znacích a jen vzácně mají jeden nebo dva znaky.

Dílo ilustrují kresby probouzející obrazotvornost: nejčastěji tu jsou k vidění rostliny, ale takové, jaké na naší Zemi nerostou a nikdy nerostly. Kromě toho nechybí ani jakési letecké pohledy na neznámé krajiny a opevněná města, ornamenty ze všeho nejvíc připomínající preparáty tkání připravené pro mikroskop, záhadné trubicovité přístroje, mapy neexistujících souhvězdí, podivné systémy potrubí.

Je tu i několik kreseb znázorňujících skupiny nahých plnoštíhlých žen v nádržích se zelenou vodou přiváděnou podivným zařízením, zatímco na dalším obrázku žena stojí ve válci s modrou kapalinou a ruce má připojené do nějakých trubek. Někteří badatelé soudí, že tyto ilustrace znázorňují legendy o pramenu věčného mládí – jenže ten měl vyvěrat uprostřed rajské přírody bájného ostrova Bimini a nikoliv v něčem, co ze všeho nejvíc připomíná moderní kotelnu...

K největším mystériím Voynichova rukopisu patří obrazec nápadně připomínající naši Galaxii pozorovanou ze vzdáleného vesmíru. Podobnost je skutečně zarážející. Jiná kresba připomíná mlhovinu v Andromedě, ovšem nakreslenou z jiného úhlu, než jak ji vidíme ze Země.

Okno do mysli neznámé bytosti

Marci v průvodním dopise vyslovuje také domněnku, že skutečným autorem díla byl Roger Bacon (1214-1294). Kdyby měl pravdu, šlo by o ještě větší záhadu, protože tento františkánský mnich uprostřed nejhlubšího středověku ve svých spisech mimo jiné předpověděl auta, letadla a ponorky a tvrdil, že kdysi existovaly civilizace, které je běžně používaly.

Voynych tedy zadal rozluštění textu nejslavnějším odborníkům na tajné šifry. Jenže ti neuspěli, a stejně dopadli i desítky dalších. Od té doby se vynořuje a zase mizí velké množství hypotéz, aniž by se ovšem podařilo některou z nich dokázat. Odborníci se shodují jen v tom, že text není psán ani v latině (univerzálním jazyce středověkých učenců), ani v Baconově rodné angličtině. S největší pravděpodobností jde o uměle vytvořený jazyk. Což opět připomíná Johna Dee a Edwarda Kellyho, kteří o sobě tvrdili, že ovládají jazyk andělů a démonů.

Na počátku loňského roku se podařilo pomocí radiokarbonové metody alespoň dokázat, že rukopis pochází z počátku 15. století. Autorem tedy nemohl být Bacon, nedá se ale vyloučit, že šlo o opis nějakého jeho díla nebo starší knihy, z níž františkánský učenec čerpal své podivuhodné vědomosti.

Samozřejmě existují i skeptikové tvrdící, že šlo o velkolepý podvod spáchaný na císaři – možná právě Edwardem Kellym. „Jestli je Voynichův rukopis jen bouda na důvěřivce, pak je Kelly jedním z předních kandidátů na autorství,“ tvrdil například přední britský odborník na středověkou literaturu Philip Neal.

Podvodu ale příliš neodpovídá složitá a zřejmě sofistikovaná struktura textu. A tak odborníkům zatím nezbývá nic jiného než stát před tímto dílem v bezmocném úžasu.

„Voynichův rukopis je fascinující okno do mysli nějaké neznámé, ale mimořádně zajímavé bytosti,“ říká Greg Hodgins z University of Arizona. „Je to obrovské tajemství, které zatím nikdo nerozluštil a možná ani nerozluští. Ale kdo nemá rád tajemství?“

Má je rád asi každý, ale Rudolf II. víc než kdo jiný. Věděl o rukopisu ve svých sbírkách něco, co my dnes nevíme?