V jednom článku na webu czechfreepress.cz se kromě jiného objevila před časem i tato slova:

„Už to vymezení ve společnosti na my a senioři naznačuje mnoho. Při nejmenším to, že společnost ze svého středu vyčleňuje živočišný druh, který považuje za tak zvláštní, že si toto vyčlenění zaslouží. Kdo je tedy v očích zbytku společnosti senior? Člen rodiny je člen rodiny, ať je jakéhokoliv věku, stejně tak příbuzný, zaměstnanec, podnikatel, pacient, klient, student – to jsou atributy, které zahrnují skupinu lidí společných vlastností, aniž by se blíže naznačovalo, jakého věku tito lidé budou. Slovo senior ale vyčleňuje jen a jen podle věku, což samo o sobě zakládá diskriminační přístup k lidem, které společnost pod tento pojem zahrne."

Je až neuvěřitelné, do jakých absurdností mohou dnešní nejrůznější aktivistické organizace zajít. Podle tohoto webu je slovo senior diskriminační a vyčleňuje lidi této kategorie z  normální společnosti. Bohužel tento moudrý web už nenapsal, jak se mám identifikovat například v městské hromadné dopravě, nebo při návštěvě nejrůznějších kulturních pamětihodností atd., kde mají lidé mojí, tedy zkráceně seniorské kategorie různé slevy, případně už neplatí vůbec nic. Jaký jsem, takový jsem. Bohužel mám už svůj seniorský statut napsaný na tváři. A slavnostně zde prohlašuji, že nemám pocit, že by mě někdo vyčleňoval ze společnosti. Zkrátka, tak jak jsem byl rád jako mladý, tak jsem docela rád i jako senior. Můj vztah ke společnosti je jednoznačně limitován mým věkem, vzděláním, zkušenostmi a konečně i mým zdravotním stavem. Sebevědomí, elán, inspirace, radost atd., tedy atributy, které se nám, seniorům, nejrůznější aktivisté snaží mermomocí vnutit jen proto, abychom se cítili hodnotnými a svéprávnými členy společnosti, jsou sice pěkné pojmy, ale v tomto případě pouze bezobsažné fráze. Nemohou mi vrátit ani léta ani zdraví. Nemyslím si, že by nás někdo nebo něco diskriminovalo. Mohu mít elán, radost ze života, inspiraci pro nejrůznější činnosti, které mně pozvednou sebevědomí, ale nejdřív se musím otázat své tělesné schránky, jestli na to vůbec fyzicky má. A pokud na to má, tak se ještě musím otázat své hlavy, jestli na to má psychicky.

Mohu jen prohlásit ono descartovské – myslím a žiji, tedy jsem. A je jen na mně, jak se vyrovnám se svým podzimem života. Nikdo to za mne žít nebude. Ani se nemohu schovat za krásná hesla. Pouhé slovo – senior – ještě nikoho nediskriminuje. Abych ale pravdu řekl, je jediná chvíle, kdy se cítím diskriminovaný, a to je pohled na výpis účtu, kde se objeví v  položce přijatých plateb můj skrovný důchod. Ale nijak bych to nezveličoval. Svou zemi, výši důchodu a politický systém si člověk většinou vybrat nemůže. Ti bláhovější si ovšem myslí, že můžou, a to ve chvíli, kdy s volebními lístky v ruce slavnostně kráčí do nejbližší školy vhodit svůj hlas některému z kandidátů. Svatá prostoto!

Je většinou jen na mně, jak smysluplně svůj seniorský věk využívám. Třeba i účastí v  nejrůznějších seniorských klubech, které jsou v každém větším městě. Nebo mohu chodit občas i do hospody si s ostatními dědky popovídat o fotbale nebo o politice. Všechny tyto aktivity jsou příjemné, protože se tam člověk stýká s  lidmi. Že s někým komunikuje. Že tam může najít i přátele. Nechci ale v žádném případě nikomu vnucovat, že seniorské spolky a kluby mají v dnešní společnosti nějaké mimořádné poslání, jak se nám různí aktivisté snaží namluvit. To ani náhodou. Dobu velkých hesel a zářných cílů jsme všichni zažili.

Trochu mi slova uvedeného webu připomněla dávný rozhovor s  jedním ostravským přítelem, který dobře znal poměry na Ukrajině. V  přestávce výuky tehdejšího dálkového studia na průmyslovce nám vykládal o jednom ukrajinském výzkumném úkolu, který se týkal využití havrana polního v zemědělství. Jestli si to tehdy vymyslel, nebo to byla pravda, to nevím.  Ale mám takový dojem, že důležitost tvrzení webu czechfreepress.cz o vyčleněných seniorech je přímo úměrná důležitosti někdejšího sovětského bádání o využití havrana polního v zemědělství.

  * * *