Do března 1811 se celé Rakousko potýkalo s obrovským státním dluhem, který dosáhl hodnoty 1060 miliardy zlatých. 15. března vyhlásilo Rakousko císařským patentem státní bankrot. Státní finance se podařilo plně konsolidovat až po roce 1867, kdy Rakousko-uherská banka postupně nahradila státovky svými bankovkami, krytými z části zlatými rezervami. Konsolidace hospodářství přinesla prudký průmyslový rozvoj v celém Rakousku a zejména v českých zemích. Hospodářský vzestup se projevil pochopitelně i v oblasti kultury, tedy i v oblasti knižní produkce. Dosavadní, spíše rukodělná výroba, přestávala stačit poptávce po knihách. Zmíním se zde ale jen o několika tehdejších velkých pražských nakladatelstvích.

Roku 1862 založili bratři Eduard a Julius Grégrové knihtiskárnu v Růžové ulici na Novém Městě. Julius Grégr zde vydával Kwěty, Matici lidu, Národní listy a Poesii světovou. Eduard Grégr tiskárnu roku 1872 rozšířil o vlastní slévárnu písem, stereotypii a galvanoplastiku. Později si pronajal tovární budovu Breitfeldovy strojírny v ulici V Tůních a tiskárnu sem přemístil. Roku 1882 založil jeho bratr Julius pro své Národní listy tiskárnu v Mariánské ulici (Opletalova) a přesídlil tam.

Další z velkých a nejznámějších nakladatelství zakládá Jan Otto, když v roce 1871 přebírá jednu z Grégrových provozoven na Václavském náměstí. Provozuje zde jak nakladatelství, tak i knihkupectví. Jeho největším, nejznámějším a dodnes nepřekonaným dílem je Ottův slovník naučný, který ve 27 dílech vycházel v letech 1888 -1908. Vydává i řadu rozsáhlých edic, jako Světovou knihovnu, Sborník světové poezie, nebo Ruskou knihovnu.

Roku 1870 zakládá své nakladatelství a knihkupectví v domě U černého orla v Celetné ulici 11 Alois Hynek a dává mu své jméno. Podnik časem rozšířil o antikvariát, knihařství, prodej hudebnin a první český obchod s malířskými potřebami. Též spoluvlastnil tiskárnu ve Slaném. Podnik zůstal v Celetné ulici až do roku 1949. Z vydávaných edic je možné zmínit Českou bibliotéku rodinnou, Hynkovu knihovnu mládeže, nebo Knihovnu francouzských románů.

Roku 1872 zřizuje svou tiskárnu Josef Richard Vilímek starší, aby ji v roce 1876 předal svému synovi stejného jména. V roce 1884 zakládá i moderní vydavatelství Josef Richard Vilímek, které bylo známo spíše jako Josef R. Vilímek. Společně s vydavatelstvími Jana Otta a Františka Topiče se Vilímek  stal jedním z nejslavnějších vydavatelství přelomu 19. a 20. století. V létě roku 1885 předal Vilímek starší vydavatelství svému synovi a zůstal do roku 1906 už jen jako editor a ředitel Humoristických listů.

V únoru 1883 vzniká nakladatelství Františka Topiče. Roku 1886 rozšířil Topič knihkupecký sortiment o  prodej uměleckých výrobků a hudebnin. Kromě tradiční literatury se orientoval na nové směry. Spolu s význačným výtvarníkem Viktorem Olivou propaguje i moderní umění symbolismu a secese. 

Z dalších tehdejších pražských nakladatelství je možné zmínit ještě nakladatelství Hejda a Tuček, Šolc a Šimáček, B. Kočí, Kvasnička a Hampl, Edvard Beaufort, nebo Václav Neubert, od r. 1918 V. Neubert a synové.

Samostatnou kapitolou v nakladatelské činnosti koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století je knihařství. V druhé polovině 19. století rukodělná knižní vazba stagnuje a současně s narůstajícím počtem nakladatelství převažuje pochopitelně vazba nakladatelská. Převládají jednoduché celoplátěné a papírové vazby, zdobené zlacením nebo tiskem. Snahou nakladatelství bylo především zlevnění výroby. Při zpracování knihy se již zpracovává knižní blok a desky zvlášť. 

Koncem století u nás začíná převládat zájem o vyšší úroveň knihařského zpracování. Začínají se objevovat specializované knihařské firmy. Koncem století začínají masově zpracovávat knižní vazby firmy Knihařství Karel Spott a Josef Pfeiffer, továrna na zboží knihařské. Počátkem 20. století vzniká další velká firma Tovární knihařství Z. a J. Nožička. Velká nakladatelství, jako J. R. Vilímek, Šolc a Šimáček, Alois Hynek a další jejich služeb ve velkém využívají.

nakl. J.R.Vilímek 1899, vazba Pfeiffer

 nádherná pevná plátěná, ražená a zlacená vazba

nakl. J.R.Vilímek 1926, vazba Nožička

nakl. F. Šimáček 1903, vazba Pfeiffer  

nakl. Al. Hynek, bez dat., vazba K. Spott

Faktem je, že za dvacet pět let práce v polygrafickém průmyslu se člověk ledacos naučí. Třeba i vázat knihy. Do tajů vazby mě zasvětil již v prvních letech mého tiskárenského působení předák na rotačce, kde jsem pracoval. Vázat knihy v domácím prostředí, bez potřebných pomůcek, není ovšem vůbec jednoduché. Musel jsem si vyrobit zcela jednoduchý lis i knihařský šit na šití složených knižních archů. I v době zcela nedávné jsem musel tyto již hodně staré knihařské dovednosti použít při velké opravě knih, které byly uložené u přátel ve sklepě a zčásti zaplavené vodou.

 Pár ukázek mé domácí vazby

Jednoduchá vazba V1 – na stříšku. Sešitá sponkami. Je omezená rozsahem.

Maximálně 64 stran.

Vazba měkká, V2, knižní blok lepený

/tato kniha byla v dezolátním stavu s uvolněnými listy/

 vazba v tvrdých deskách V8, ale lepená, nikoli šitá,

tzv. falešná V8

 /takto jsem si zpracovával všechny své průvodce před našimi zahraničními cestami/

Literatura:

Eva Illesová: Historie umělecké knižní vazby ve 20. století, 2008

C. Straka: Z dějin českého knihařství, 1930

Encyklopedie Wikipedie