Narodil jste se v obci Ohrady nedaleko Dunajské Stredy. Jak se kluk z takového místa dostane k disku?
Jako patnáctiletý kluk jsem na základní škole dobře házel kriketovým míčkem. Jednoho dne mi náš tělocvikář dal do ruky jeden a půl kilogramu těžký disk a povídá - co kdybys s tím zkusil hodit? Nevěděl jsem, jak na to. On říkal, jen se otoč a hoď to. Zkoušel jsem to v pátek a v neděli jsem sedl na kolo a jel na krajský přebor do Dunajské Stredy. Koukal jsem, jak to ostatní dělají, ale hodil jsem to z ruky. Nedělal jsem žádnou otočku, protože bych se zabil. Mávnul jsem rukou, hodil jsem 31.14 metru a vyhrál jsem.

A takhle hladce to šlo dál?
No, víceméně ano. Odešel jsem se učit do Slovnaftu. Učitel mě upozornil, že žádné házení diskem nebude, že musím s ostatními hrát fotbal. To mě ale nebavilo, míč mi při běhu překážel. Tělocvikář mě vzal za trenérem Slávia SVŠT Bratislava, a to byl dobrý nápad. Za dva roky jsem byl v dorostenecké reprezentaci. V roce 1974 ve svých devatenácti letech jsem dostal povolávací rozkaz do Dukly Praha a jsem tu dodnes. Jsem nejdéle sloužící Duklák, kroutím už 46. rok. Nejprve jsem 21 let házel a pak v roce 1995 nastoupil do oddělení zahraničních sportovních styků.

Co vaše práce obnáší?
Musím vědět o každém sportovci z Dukly, který vytáhne paty do zahraničí. Loni například vycestovalo 4700 lidí. Armádní sport má stále dobré výsledky, loni jsme třeba přivezli 120 medailí ze světových soutěží.

Našim atletům se ale v současné době moc nedaří...
Mezi vrhači, to znamená koule, kladivo a disk, stále čekáme na nějaký talent. Časem určitě přijde hromotluk, kterému se bude v některé z těchto disciplín dařit. Je to také otázka motivace u mladých. Kromě talentu musíte mít pevnou vůli a pravidelně trénovat. To nejde, když se vám nedaří, hned měnit trenéra nebo přecházet z oddílu do oddílu kvůli lepším podmínkám. Já se občas zajdu na někoho podívat do posilovny a tam vidím, jak ti mladí chvilku posilují a hned běží k mobilu. Vymlouvají se, že jim tam trenér namluvil, co mají dělat. Ale nemají žádnou výdrž a systém. To není k ničemu. Musíte tu touhu po vítězství mít v sobě. Nestačí chtít být dobrý, ale musíte chtít být nejlepší.

Myslíte si, že se stát dobře stará o bývalé sportovce a olympioniky?
Atletický svaz zcela určitě ne. Je to jediný svaz, který nemá síň slávy. Já s nimi stále bojuji. Dělal jsem například před dvěmi lety vzpomínkovou akci na výročí čtyřicet let od mistrovství Evropy v atletice v Praze. Celé jsem to připravil, včetně organizace a návrhu na rozpočet a oni mi nedali vůbec nic a řekli, že jde o soukromou akci. Olympijský výbor se snaží alespoň trochu se starat o medailisty. Máme sociální program, v němž jsou peníze na příspěvky na lázně či rehabilitace a z těchto peněz se také snažíme přispívat bývalým olympionikům. Někteří z nich mají důchody kolem deseti tisíc korun. Ale už 15 let se snažíme prosadit pro všechny pravidelnou rentu, tak jak to funguje třeba v evropských státech a v sousedním Slovensku. Tam člověk, který získal zlatou medaili na olympiádě, pobírá příspěvek ve výši 1020 euro měsíčně. Nějaké peníze dostávají i mistři republiky, Evropy a světa. Je to uzákoněno, je to průhledné a všichni vědí, co je v případě úspěchu čeká. Myslím, že by to mohla být motivace i pro mladé sportovce.

Vy se ale snažíte, aby se na bývalé kolegy nezapomínalo...
Když v roce 1998 ve svých 61 letech nečekaně odešel náš nejlepší diskař Ludvík Daněk, stál jsem u rakve čestnou stráž a řekl jsem: Ludvo, já Ti udělám memoriál. Letos již bude v Turnově 26. května jednadvacátý ročník. Dělám to právě v Turnově, kde Ludva hodil svůj první světový rekord a je to jediný diskařský memoriál na světě.

Vznikla Národní agentura pro sport. Co si myslíte o tomto kroku?
Je to dobře. Přidělování peněz se odtrhne od ministerstva a mělo by to být víc průhledné. Hlavně, aby se ty finance dostaly až dolů do klubů. Taky se na tom rozhodování budou podílet sportovci a ti mají zájem o rozšiřování mládežnické sportovní základny.
Víte, nám třeba svět záviděl sportovní třídy, sportovní školy a širokou žákovskou základnu. Většina z toho se po roce 1990 zrušila a nám utekly dvě generace systematické práce s mládeží.

Po čase je opět v centru pozornosti doping. Jak na něj pohlížíte?
Doping byl, je a bude. Ti, co míchají ty zázračné koktejly, jsou většinou v tom, co umějí, před komisaři. Vždycky jsem ale zastával názor, že jde o subjektivní rozhodnutí. Já bych to nikdy nezkusil. To bych raději skončil. Já třeba vyjel na 27 mezinárodních závodů ročně a z toho jsem na 23 musel na dopingové testy. Bohužel, dnes je vše o byznysu, a tak se někteří sportovci nechají k této podpoře přemluvit. Já měl zkrátka kliku, že jsem měl dobrou fyzičku a také mi nevadilo trénovat.

A teď se musím zeptat na vaši účast v taneční soutěži Star-Dance v roce 2013, kde jste skončil s partnerkou Jitkou Šorfovou na třetím místě...
Jé, to bylo krásných pět měsíců mého života. Byla to šílená dřina. Denně tři hodiny trénink, v pátek generálka a v sobotu přímý přenos. Dojalo mě, jak mi lidé fandili. A navíc to byla velká legrace. Byli jsme bezvadná parta a já nikdy nezapomenu na to, co předváděl Matěj Rupert a Ondra Brzobohatý. Ale to už se ozývalo moje levé koleno a přestal jsem to zvládat.

Jak si udržujete kondici a jak se Vám vůbec stárne?
Řekl bych to takto: Hlava by chtěla, ale tělo za ní pokulhává. Levé koleno už mám vyměněné a to pravé půjde brzy do servisu. Sportovat už nemůžu, a tak chodím na krátné procházky se psem a na dlouhé s kočárkem s 11měsíční vnučkou. Nemusím se opírat o hůlky, co je dnes tak moderní, ale držím se kočárku.

Blíží se letní olympiáda v Japonsku, která se koná od 24.7. do 9.8.2020. Chystáte se tam?
Mám se tam jet podívat na týden. Měl bych jet s Jarmilou Kratochvílovou, moc se na to těším. Tak snad se do té doby ten nový virus umoudří...

Ptali se Božena Hažová a Ota Vaníček