Malá ukázka z mé vzpomínkové knihy Návraty
   

Na stole leží můj starý, ohmataný deník, otevřený na poslední straně. Přistoupil jsem k oknu a do široka ho otevřel do tmavé podzimní noci. Před očima mi náhle vyvstala tvář přítele Jiřího, věrného druha mého mládí, opět vidím naše nekonečné toulky zázračnou krajinou našich bláhových představ a snů, opět vidím mi tehdy tak drahou tvář Jany J., moje nesmělé námluvy a první letmé polibky, vzpomínám na světla plzeňské Škodovky i stíny noci, přinášející naplnění touhy i zmar všech nadějí. A dávno již odvátá vůně Modrého květu opět až neurvale vnikla do pokoje a prostoupila všemi mými smysly. Na poslední stranu deníku jsem si kdysi dávno před padesáti lety napsal Baudelairovy verše:

Ať přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš věčná,

ó, Kráso, obludo, rci, proč bych se tě bál!

Jen když mi otevřeš vchod k branám nekonečna,

jež tolik miluji a jež jsem nepoznal.

Se značnou mírou nostalgie si znovu pročítám těch pár veršů, tak nádherně přebásněných Vítězslavem Nezvalem, a opět cítím vůni tlejícího listí v lochotínském parku. Město, zahalené do noci ke mně vztahuje svou náruč, a v záři padajících hvězd vidím bloudit oči mrtvých lásek. Dopil jsem sklenici vína, stojící na stole vedle otevřeného deníku, a po letech jsem opět vzal do ruky Baudelairovy Květy zla. Otevřeným oknem zavanul do pokoje syrový ozón podzimní noci. Nebe je poseté tisíci démanty a mezi nimi září obraz dávného času. Otevřel jsem namátkou knihu a do očí mi padly úvodní, až symbolické verše jedné básně:

Buď moudrá bolesti a uklidni se, vari!

Tys chtěla Večer. Hle, zde je!  Slyš jeho vír!

A temné ovzduší, jež padá na bulváry,

má pro jednoho stesk a pro druhého mír.

Dopsal jsem na konec deníku tyto Baudelairovy verše a zavřel jeho stránky. V rozostřeném obraze dávných let pozvolna splývá realita s umírajícím snem. A venku za oknem, v syrové podzimní noci, vidím bloudit oči. Smutné oči mrtvých lásek.