Za dobrotu na žebrotu aneb jak zabít ratlíka

Můj svět Domácí mazlíčci

Za dobrotu na žebrotu aneb jak zabít ratlíka

Datum: 5. 3. 2020

Diskuze: 9

Za dobrotu na žebrotu aneb jak zabít ratlíka

Ilustrační foto: pixabay.com

Zdravotníci mají dobrodružný život. Za svou pomoc bližním obvykle utrží i nějakou tu ránu a kolikrát nesklidí ani žádné poděkování, ale naopak. Nezáviděníhodná profese, a přitom pro nás ostatní tak důležitá…

Doba, o které chci psát, už dávno uplynula. Tenkrát ještě existoval takový přepych, že i kolikrát na obyčejné vesnici bývaly lékařské ordinace, aby lidé nemuseli jezdit do města. S tím souvisela i péče o staré lidi. Docházely k nim tzv. „geriatrické sestry“ a poskytovaly jim ošetření přímo v jejich domovech (samozřejmě zadarmo).

Moje maminka jednou jako zdravotní sestra musela zastoupit svou kolegyni, která tuto práci měla na starosti. A tak se vypravila po ordinační době na obchůzku po tamních pacientech.

Když přišla před vrátka k jedné staré paní a otevřela si, protože paní byla nepohyblivá, přiletěl znenadání zpoza rohu nějaký mrňavý ratlík a bez varování se jí zakousl do nohy nad kotníkem. V leknutí a zahlcena bolestí ho automaticky praštila taškou, ve které měla injekce a další propriety pro jeho paničku. Ratlík padl a ležel bez hnutí. No, nazdar, já ho snad zabila, pomyslela si maminka. Na domácí mazlíčky nebyla zvyklá, tehdy se to nenosilo jako teď, psy doma měli taky, ale byli to psi hlídací a žili doslova „psí život“ věčně uvázaní u boudy a nesměli ani dovnitř do domu.

Zazmatkovala a nevěděla, jestli se má věnovat svému kotníku nebo dávat záchranu psovi. Dopadlo to dobře – pes, asi omráčený, po chvilce vyskočil a odběhl do domu, kde byl pak objeven pod postelí.

Maminka dopajdala k pacientce. Vyhubovala jí, proč pouští psa ven, když ví, že má přijít ona, a uslyšela obvyklou obligátní odpověď všech majitelů psů: Vždyť on je hodný, on nekouše! Zřejmě si vůbec nepřipouštěla, že její mrňavý ratlík má srdce hrdiny a taky samozřejmě nějaké psí instinkty.

Myslím, že ratlík jen bránil paničku a své teritorium a jeho dobrému čichu se možná navíc nelíbil pach ordinace či pach, který maminka přinesla z jiných domácností.

Stará paní v mezičase, kdy nadávala psovi ukrytému pod její postelí, prosila maminku, ať to nikde nehlásí, že by jí ratlíka mohli sebrat. Tak to teda nenahlásila. Nejdřív ošetřila sebe pouhým Ajatinem a obvazem, co měla připravený pro paní. Potom čtrnáct dní kulhala, než se rána zahojila. Ani už nevím, co napovídala svému doktorovi, asi, že spadla ze schodů, nebo něco takového, protože by ji samozřejmě hnal na vyšetření a psa taky.

Jestli byla pokousána předtím taky právoplatná geriatrická sestra, to jsme se nedozvěděli. Kdoví… možná právě proto tenkrát marodila… :-))

| Můj příběh

Autor: Jana Hošková

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

9 komentářů

Jana Hošková 6.3.2020 12:48

Pejsek byl statečný, ale statečná byla i maminka, protože nikdy nevěděla, co ji za dveřmi pacienta čeká...

Dana Puchalská 6.3.2020 08:45

Byl to statečný pejsek.

Soňa Prachfeldová 6.3.2020 07:32

jau ...

Soňa Prachfeldová 6.3.2020 07:30

Malí psi jsou jako blesk.Kdysi jsem měla krysaříka, na zahradu přišel známý, viděl boxera a ptal se, nekousne mě? Vzápětí zařval jsi, dostal stipanec od krysaříka, naštěstí jen malý, smáli jsme se jako blázni.

Anna Potůčková 5.3.2020 17:28

Tak ten malý pejsek měl odvahu! Ale oni opravdu své teritorium umí dobře bránit. Dcera má čivavy, což je také pejsek do kapsy, ale jejich štěkání je slyšet až snad na konci světa, když někdo zazvoní na zvonek, nebo slyší za dveřmi hosty.

Zuzana Pivcová 5.3.2020 16:26

My máme na chalupě v Týně "domovníka" s jezevčíkem, ten už se teď trochu zklidnil, ale na začátku z něj šel děs (hlavně kvůli našich přivezeným kočkám). No, nebylo divu, on tam vegetí celoročně, zatímco nějaké ženské, byť "paní domácí" si mu tam v létě dovolí lézt do rajónu. Pěkné vyprávění, a paní bych taky asi ušetřila!

Naděžda Špásová 5.3.2020 15:18

Ta titulní fotka je jako naše čivava, prostě téměř identické dvojče. Článek se mi moc líbí. I malý pejsek je schopen ochránit své teritorium. Hlavně, že se to mamince zahojilo. (ʘᴗʘ✿)

Hana Práglová 5.3.2020 14:33

Malý,nebo velký,pořád je to pes.Kdysi jsem šla na procházku s dětmi ze školky.Najednou mezi nás vyletěl z nezavřenych vrátek vlčák.Děti začaly křičet..Vyšel majitel se slovy"on vám nic neudělá" Tyto hlášky mám nejraději.Kolegyně ,která měla panický strach ze psů,mu duchapřítomně odpověděla "on vám to řekl" ??Majitel popadl psa a okamžitě byli oba za brankou

Eva Mužíková 5.3.2020 13:53

Ano, ti nejmenší " ratlíci" mívají statečné srdíčko a své pány dokáží bránit. Já se mnohokrát více obávala takovéhoto mrňousa, štěkajícího a lítajícího okolo mých nohou, nežli ke mně se přibližujícího dobrmana, či ovčáka....