Z knihy Středomořský kaleidoskop, vydané v roce 2014
 

Dovolenková rána jsou ospalá. Sluníčko se probouzí někde daleko za námi za oblými štíty skoro dvoutisícimetrové Dinary, cestou se opláchne ve vodách jezera Peručki a pospíchá k moři. To nám bohužel zakrývá řada vil, které se táhnou skoro až k pobřeží. Kdybychom byli tak čiperní a tento přírodní úkaz sledovali na pobřeží, viděli bychom, jak se moře, zčeřené malými vlnkami, barví do zlatova nízkými paprsky vycházejícího slunce. Zkusil jsem to asi dvakrát a byl to příjemný pohled. V brzkém ránu je pláž liduprázdná a tak člověk může otevřít svou mysl vycházejícímu slunci a osvobodit se nejen od starostí, ale i od plavek. Nahé tělo objímá zlatavé slunce a v ranním chladu cítíte vůni moře a proud energie, vlévající se vám do žil. Ranní koupání je neobyčejně příjemné.

Pokud bychom ještě chvíli počkali, viděli bychom možná i dlouhou řadu rybářských člunů, vracejících se z pravidelného nočního lovu. Ale to většinou nevidíme. Neboť, jak jsem již poznamenal, rána jsou ospalá a protože nás nehoní žádná práce, vstáváme většinou tehdy, až se nám chce. Snídaně na terase je opulentní, plná zeleniny a ovoce. Ranní kávu již osvětluje slunce, objevující se zleva na obloze. Tato siesta je plná očekávání věcí příštích. Pokud není na pořadu dne výlet, tak je to určitě koupání. Slunce již praží jako o závod a dlouhá pláž, vedoucí k hotelu Punta, je plná lidí. Čím blíže jsme hotelu, tím je voda mělčí a mělčí. Mořské dno se tu nepravidelně zdvihá a tak je ještě asi sto metrů od břehu hloubka jen několik decimetrů. Voda je prohřátá a je rájem pro děti. My se ženou ale chodíme raději na malou, uzavřenou pláž asi kilometr za městem, kde jsme zcela sami.

Zajímavé jsou ranní procházky tržnicí. Je plná stánků s ovocem a zeleninou a sušenými i čerstvými fíky. Sušené fíky jsou skutečně lahůdkové. Když ale chcete koupit vše o něco levněji, je nutné jít na trh až pozdě odpoledne. To už se doprodává a ceny jsou výrazně nižší. To se však netýká ryb. Na ty se musí jít už brzy ráno, chvíli poté, co se rybáři vrátí z moře. Na tuto chvíli už netrpělivě čekají místní lidé i obchodníci a tak si dovolenkový návštěvník musí pospíšit. Měl jsem štěstí. Podařilo se mi v tom mumraji objevit stánek s vystavenými obrovskými kusy masa. Vypadalo to jak u řezníka, když bourá hovězí. Na můj dotaz, co to vlastně je, mi rybář se shovívavým úsměvem, vyjadřujícím nadřazenost odborníka nad hloupým turistou odpověděl:

„Ipak tunj.“

V duchu jsem zajásal, neboť tuňáka jsem právě sháněl.  A tak se v mé igelitce ocitly čtyři veliké kilové steaky, které jsem vítězoslavně přinesl domů, kde jsem je nasolil a strčil do lednice. Při pohledu na to krásné, voňavé maso a při představě rybí žranice se nám všem již předem sbíhaly sliny.

K večeru dámy obsazují koupelnu, aby se zušlechtily na večerní korzování. Já a kamarádky syn se této nekonečně dlouho trvající činnosti nezúčastňujeme, neboť jsme přesvědčeni, že i bez toho vypadáme skvěle. Kraťasy se mění na dlouhé kalhoty a za chvíli se již noříme do uliček podvečerní Vodice.

Při této procházce jsme objevili i maličkou dílničku cipelara, jinak řečeno ševce. Tento fakt jsme si okamžitě spojili s rozlepenými botami mé ženy. Druhý den jsme se za ševcem vypravili. Snažil jsem se mu chorvatsky vysvětlit, co vlastně chceme.

 „Molim Vas, možete-li mi popraviti cipele?“, vysoukal jsem ze sebe. Asi mi rozuměl, protože se chopil bot a při příjemně plynoucí konverzaci v chorvatštině je před námi precizně zalepil. Inu, kdo umí, ten umí. Vytahuji peníze, ale milý švec je s výstižnou gestikulací odmítá.

„Besplatno za vas.“

Po několika chvala ljepo  odcházíme s opravenými botami a s příjemným pocitem.

Ještě jsme nedošli k moři a už slyšíme nějakou známou melodii. Jak se blížíme k nábřeží, zvuk sílí a sílí a teď už nejen slyšíme, ale i vidíme velkou kapelu, kterak před prodejnou Vodičanky hraje říznou českou dechovku. Nějak se mi to nezdá, protože to zní příliš česky. Vysvětlení však ihned přichází. Na tabuli si můžeme přečíst, že bouřlivě aplaudujícím českým turistům i spokojeným domorodcům dnes vyhrává jakási amatérská dechovka ze Zlína. Vedle stojí kapela chorvatská a ta její dechovka zní přeci jen trochu jinak. Chorvati mají na to ale svůj názor a aplaudují stejně bouřlivě svým muzikantům. Toto soutěžení národů vyúsťuje nakonec v příjemný večer.

Dalmácie, srpen 1996