Moc necestuji. Bolí mě klouby, a tak se mi blbě leze do vlaku i do autobusu (nízkopodlažní jaksi u nás nevedou). A přes hranice mě už vůbec nikdo nedostane. Vadí mi, že se v cizině nedomluvím, kvůli neznalosti jazyků se venku cítím nesvůj, ba až nesvéprávně.

Nenakupuji. Tedy, z něčeho živ být musím, tak chodím do malého krámku se smíšeným zbožím, kde mají čerstvý chléb, slušnou tlačenku a šunkový salám, sádlo, máslo, ale i drogerii. A milou prodavačku. Nákupnímu centru se stovkami či tisíci lidmi jsem se vyhýbal už před koronakrizí.

Z hospody odcházím před osmou. S klukama v mém věku - spadáme do kategorie těch nejohroženějších - chodíme dvakrát, někdy i třikrát týdně na šachy nebo na karty. Podle toho jestli si chceme zasportovat (šachy), anebo zahazardovat (mariášek). A protože všichni brzy ráno vstáváme, jak se u starších lidí sluší a patří, tak také chodíme brzy spát, takzvaně se slepicemi. Zavíračka v osm večer mě tedy rozhodně neuráží.

Nechodím k doktorovi. Na rozdíl od sousedek, které vyráží z domu po šesté hodině, aby před sedmou, kdy náš obvoďák otevírá ordinaci, už byly v čekárně a z dálky kříčely "kdo je poslední prosím", si to u doktora neužívám. Vadí mi totiž, že mi pokaždé, když tam vlezu, něco najde.

Nesdružuji se ve skupině čítající více než třicet lidí. Rodinu tak početnou nemám a na posledním třídním srazu se nás sešlo třináct. Od toho předposledního to bylo o čtyři lidské kusy méně. A to tu ten zlý virus ještě nebyl.

Takže vlastně mohu říci, že jsem byl v nouzovém stavu dávno před tím, než byl vyhlášen. Proto se nebojte ani vy, dá se s tím žít.