Nechci už psát  vůbec nic o koronaviru, o rouškách, o radách, jak si máme užívat domácí vězení atd. Já si myslím, že už toho víme docela dost a že začínáme být tím problémem zahlcení. Možná, že by nás za chvíli z toho mohlo šíbnout. Je to sice hodně zlé, ale asi nemůžeme nic dělat, než čekat, jak to dopadne. Tak o tom už psát  nechci. Chci přejít na jiné téma, a tak vám vylíčím zážitek, který se mi stal v čase hodně minulém.

Ano, stalo se to v čase hodně minulém, ale i dneska vidím tu neuvěřitelnost a komičnost příběhu. Tehdy by to byl asi dobrý námět pro Bakaláře, ale neposlala jsem to nikam.

Začnu tedy od začátku. Moje maminka, ač nebyla vyučená švadlena, měla jenom nějaký šicí kurz, uměla velmi pěkně šít. Měla vkus i fantazii. Šila mně a mým dvěma chlapečkům takové oblečení, které mělo vždy veliký úspěch. Ušila tehdy klukům krásné bundy, které byly  výjimečné. Nikdo nemohl mít podobnou. Kluci bundy nosili velmi rádi až do doby, kdy starší odešel na vojnu a mladšímu někdo ukradl bundu ve zdravotním středisku.Té bundy i odchodu mého syna na vojnu mi bylo velmi líto.

Prošlo  několik dní a já jsem si musela jít na poštu vyzvednou civilní věci mého syna, které mi poslali z vojny. Byly v takovém velkém papírovém pytli a já jsem kráčela z pošty se slzami v očích. Po synovi se mi moc stýskalo. Jak jsem tak plná smutku s tím papírovým pytlem kráčela, tak najednou šla bunda mého syna přede mnou. Byla navlečená na nějakém mladém muži. Bylo vidět, že dotyčnému vůbec nesedí, měl krátké rukávy a tak vůbec byl do bundy divně nasoukaný. No, prostě na něho maminka bundu nešila. Já jsem začala vidět úplně rudě, vrhla jsem se na dotyčného s křikem, že má na sobě kradenou bundu, že je mého syna a ať mi ji okamžitě vydá. Nechtěl a tvrdil, že bundu dostal od své tchýně. Utíkal přede mnou a nastoupil do tramvaje.Já se svým pytlem jsem nastoupila za ním a na celou tramvaj opět vykřikovala, že má na sobě kradenou bundu a nechce mi ji vydat. Lidi to nějak moc nezajímalo a možná si i mysleli, že jsem praštěná. Když vystoupil, opět jsem se ho jala pronásledovat. Zmizel v nějakém podniku, už nevím jeho název, ale ani tehdy jsem ho nějak nevnímala. Chtěla jsem jít za ním, ale zastavil mě vrátný a odmítl mě tam pustit. Říkal, že ten člověk tam šel za svojí ženou.

Zasvětila jsem tedy vrátného do své situace a žádala, aby zavolal policii. Byla jsem asi tolik přesvědčivá, že to udělal. Mezitím se objevila ve dveřích podniku nějaká žena a já už zblblá celou situací jsem na ni volala, jestli je tchýně. Nebyla tchýně, byla to manželka dotyčného. B|ylo mi úplně jedno, že jsem jí roky přidala.Ale ani ona se mi nechystala bundu vrátit.

Za chvíli opravdu přijela policie a já jsem opět již uklidněnější odvyprávěla celý příběh. Nakonec přijela i tchýně, a protože nechtěla nechat vinu na zeti, tak se přiznala, že opravdu  bundu ukradla a zeti ji darovala.

No tak dobře, zloděje měli, tak mi snad bundu vydají. Nevydali, chtěli, abych dokázala, že je opravdu moje. Policajt mě i s mým velikým pytlem naložil a jel se mnou domů. Musela jsem vypadat velmi komicky, rozzuřená do běla s tím pytlem na klíně. Je zajímavé, že se mě ani nezeptal, co tam pašuji.

Ústřižky od bundy jsem náhodou našla, a tak si je odvezli. Dost dlouho to zkoumali, ale nakonec mi bundu vrátili. Co udělali s tchýní, to nevím. Měla jsem veliký pocit zadostiučení a hrdinství a přinesla jsem ztracenou bundu mému chlapečkovi domů. Jeho reakce mě ale velmi  zklamala, protože prohlásil, že bundu, kterou měl na sobě někdo jiný, už nosit nebude, a taky už ji nikdy nenosil. Moje snaha tedy přišla nakonec vniveč, ale napadlo by vás, že ve velké Praze najdete takovou náhodou zloděje ?