Kam až dosáhne paměť
Ilustrační foto :pixabay. com

Za svoji nejstarší vzpomínku považuji svůj obdiv rozkvetlé slunečnice. Rostla na zahrádce mé tety, kde jsme byli na návštěvě, a já k ní vzhlížela tak vysoko a ona byla tak krásná a tak strašně veliká...

Jiná vzpomínka je na mého dědečka. Přijeli s babičkou a s tetou na návštěvu a přivezli mi medvídka. Bylo krátce po válce, hračky nebyly a dědeček, takto krejčí, medvídka ušil. Vytvořil něco, co opravdu vypadalo jako medvěd. Bylo to tmavé, mělo to hranatý čumák a celkově mi medvídek připadal tak ošklivý, že mi ho bylo moc a moc líto. Aby nepoznal, jak se nepovedl, byla jsem na něj obzvlášť laskavá a milá. Teta řekla dědečkovi: "Když jsi medvídka ušil s láskou, malá to poznala a také ho má ráda." Kdyby tak dospělí tušili, jak to bylo!

Další dávná vzpomínka je to, jak poštu pod našimi okny rozváželi na vozech tažených koňmi. Vozů bylo hodně, jely každý den ráno pod našimi okny do kopce hezky zvolna, koně klapali kopyty na dlažbě a my si to s bráškou nenechali ujít. Také ještě pamatuji lampáře: s dlouhou tyčí večer rozsvěcel a ráno zhasínal plynové lucerny v naší ulici.

Nejbližší příbuzná byla teta Marie, po které se jmenuji, a její manžel strýc Edvard, který moc rád zpíval chodské písničky. A že jich uměl! Teta Marie měla moc ráda moji maminku. Bydleli blízko, často jsme u nich byli na návštěvě. Teta mě a mladšího bratra mockrát opatrovala, když jsme byli nemocní a nemohli do školky. Pekla úžasné chodské koláče a někdy i koupila zákusky v cukrárně a zakázala nám to prozradit doma. Asi nechtěla, aby naši věděli, že kvůli nám utrácí. Teta měla dospělého syna a žádné hračky, ale já si poradila. Na kousek papíru jsem nakreslila hlavičku a tu dala mezi dva polštáře - jeden měla "panenka" pod hlavou a druhým byla přikrytá. Na druhé straně papírku byl obličej se zavřenýma očima - "panenka" spala. Než si pro mne maminka přišla, vystačila jsem si s touto "panenkou".

U této tety jsme také zažili nadílku od Mikuláše. Byl strašně veliký ( strýc Edvard byl kus chlapa) a přinesl nám dřevěné nákladní auto plné oříšků. 

Strýc Edvard už tenkrát měl doma fotokomoru. Všechny fotografie z dětství máme od něj, náš táta pak vybavil fotokomoru i nám a v době dospívání jsme s bratrem pilně fotili a vyvolávali fotografie. Ale to už nepatří mezi nejstarší vzpomínky.

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
11 komentářů
Jindra Hubačová
Maruško, maš hezké vzpominky, ráda jsem si početla
Dana Puchalská
Moc milý článek. Pamatuji se, jak jednou otec donesl nějaké starší fotopapíry. A na ně jsme dávali různé předměty a nechávali je na slunci. A tak měla jsem měla pocit, že jsem udělala první fotografie. A ty jsem si pak vystavovala a byla jsem na ně náležitě pyšná. Podotýkám že mně v té době byly cca 3 roky.
František Matoušek
Hezké střípky jste ze své paměti vydolovala. Tehdy po válce jsme si dovedli hrát třeba i s kamínky. Hračky, ani peníze na ně, nebyli. Nastoupila fantasie a tvořivost.
Lenka Hudečková
Hezké vzpomínky :-)
Soňa Prachfeldová
Vzpomínky jsou naší součástí a jak moc dobře dítě pozná hodné lidi a moc rád na ně pořád vzpomíná.
Eva Mužíková
Moc milé vzpomínky. Jsem ráda, že moje vnučka Rozálka / 8 let / si vyrábí z krabiček, roliček od toal.papíru, kousků hadříků a jiných materiálů pokojíčky pro panenky, chlévy pro zvířátka a domečky. Dokáže se tak zabavit celé hodiny.
Alena Tollarová
Moc hezké vzpomínky. Ráda jsem si početla a děkuji za ně.
Naděžda Špásová
Hezké vzpomínky, chodské koláče znám a taky mi moc chutnají. :-)
Martina Růžičková
Moc hezký vzpomínkový článek. Připomněl mi chvíle, které jsem jako dítě trávila s tátou v koupelně přeměněné v temnou komoru při vyvolávání fotek.
Eliška Murasová
Maruško, pamatuješ si opravdu hodně. Jednu panenku jsem si vyrobila sama a byla docela ošklivá oproti koupeným a já ji nadržovala a dopřávala nejlepší oblečky, chtěla jsem aby nebyla smutná.
Zuzana Pivcová
Maruško, my jsme si se sestrou vystačily co se týče hraček s malými míčky a s vystřiženými papírovými panenkami, které jsme si vytvořily samy. Míče i papíráky nám představovaly děti. A také jsi mi připomněla fotokomoru. Z dětství bohužel až na výjimky fotky nemám, nebylo od koho. Fotografování jsem propadla až sama na 20 letech. Stačila východoněmecká Exa a fotokomora ve špajzce, plastová vývojnice, vaničky s chemikáliemi a zvětšovák. Krásná doba.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše