Moje nejstarší vzpomínka

Usilovně se snažím si vzpomenout. Vyhrabat z hloubi své paměti vzpomínku, která by byla tou úplně nejstarší. Nezaručuji ovšem, že to bude zrovna ta nejstarší. Možná je v mé paměti zasuto něco ještě staršího, ale je to tak bezpečně uloženo, že to tam už zůstane. Především ta chvíle, kdy jsem přicházel na svět. Tak to si skutečně už nepamatuji.

Vzpomínám docela rád. Některé své vzpomínky na dětství a studentská léta jsem publikoval ve své knize Návraty, která vyšla v roce 2015. Německý spisovatel přelomu 18. a 19. století Jean Paul o tomto tématu jednou napsal:

„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“

Takové vzpomínky jsou vlastně zastavený čas. A já se teď pokusím jít tím časem tak daleko, kam až dohlédnu.

Moje mládí probíhalo v prostorách Dvořákova památníku v Nelahozevsi. Řadu vzpomínek mám ještě na svá předškolní léta, kdy v rodném domě Antonína Dvořáka ještě nebyl instalován památník. Dole v přízemí byla hospoda s bytem a v prvním patře pošta a tři byty. Staré vzpomínky jsou pochopitelně spojeny s dětmi, které v domě bydlely.

Jiřinka Kohoutů, dívka velmi energická a o dva roky mladší než já, měla potřebnou autoritu. Když mi jednou řekla, že si budeme hrát na doktory, nemohl jsem odmítnout. V patře jedné ze tří stodol, které byly v areálu objektu, jsme se s Jiřinkou tak dlouho zabývali vzájemnou anatomií, až nás při této činnosti přistihla sousedka paní Lövová, které se nezdál šramot nad jejich komorou. Nenapadlo ji nic jiného, než to oznámit rodičům. Druhý den mi Jiřinka v druhé stodole naproti slavnostně ukázala stopy po výprasku, který od otce dostala. Opětoval jsem to.

Časem se k našim hrám přidal malý Vašík Perlík, který bydlel s babičkou hned vedle pošty. Na nějaké zvláštní akce, hodné zaznamenání, si už nepamatuji. Zato si velmi dobře pamatuji svůj vstup do první třídy místní dvoutřídky. Vždy jsem byl dítko zvídavé, ale také velmi svérázné. Za několik dní mne škola přestala bavit, neboť mi chyběly hrátky s oběma dětmi z domu. Sebral jsem si tedy tašku, řediteli, který měl první třídu, jsem stručně oznámil, že mě to právě přestalo bavit, a šel jsem domů. Matka mi pochopitelně dala pár facek, oblékla se a dovedla mě zpátky do školy.

Toto malé vzpomínání ukončím s dovolením krátkou citací ze svých Návratů:

„Červená věž kostelíka svatého Ondřeje probleskuje větvemi starých lip a do rachotu děčínského rychlíku zní "Tisíckrát pozdravujeme Tebe." Otevřeným oknem pokoje slyším křik páva, který na střeše zámku oplakává svou uhynulou družku. A dole z přízemí, z Mistrova památníku, vylétají do modrého nebe melodické tóny Dvořákovy Novosvětské. Kaleidoskop obrazů a rezavých vzpomínek. Mlhavý opar snů na rozostřeném obzoru dětství. Rád vzpomínám. Vzpomínky jsou jak světla ve tmě. Je to čas, který se zastavil.“