Asi ve druhé polovině 90. let jsem jela s maminkou na poznávací zájezd do Anglie. Cestou do Calais jsme se zastavili na několika místech. Z motelu na okraji Bruselu, kde jsme nocovali, jsem viděla Atomium. Projížděli jsme kolem budovy Evropské komise. Prošla jsem se po známém náměstí, viděla sošku čurajícího chlapečka. Při další zastávce mne velice okouzlily Bruggy. Na zpáteční cestě jsme krátce pobyli v Lucemburku. V katedrále Notre Dame jsem stála nad kryptou Jana Lucemburského. Byl to velice silný zážitek. Z hradeb jsem se dívala do údolí na překrásné město.

V té době byla mou hlavní pracovní náplní evropská studia – připravovali jsme sebe a stávající a budoucí učitele na vstup do Evropské unie. Učili jsme se o Evropě a psali jsme o ní odborné texty. Cesta po části kontinentu mi přinesla nejen nové zážitky a poznatky. Spolu s předchozími cestami do Německa, Rakouska, Švýcarska a Itálie jsem si udělala o Evropě lepší představu. Uvědomila jsem si, jak je vlastně malá. Začala jsem ji mít ráda víc než dřív. I proto se o ni teď bojím – o Evropu a lidi v ní žijící.