Paní Jana se kamarádí s paní Eliškou. Oběma dámám je šedesát, obě jsou vdovy, obě mají dcery. Jana nedávno zahájila jejich schůzku slovy: „Viděla jsi ve zprávách tu dopravní nehodu? Celou noc jsem z toho nespala. Jo, a víš o tom, že dcera odjíždí na měsíc pracovně do Rakouska? Klidně mě tu nechá a vykašle se na mě, co kdybych něco potřebovala?“

Eliška na to: „Tak to je super, že má Klára práci v zahraničí, pojedeš tam za ní? Kdy jsi naposledy viděla Vídeň? To bych byla ráda, kdyby moje Petra měla tak dobré místo jako tvoje Klárka. A jestli ti můžu něco poradit, nedívej se v televizi na zprávy. Já vím, že člověk má být v obraze, ale já pak byla vždycky nervózní ze zpráv o tom, co zase zdraží a co kdo zase ukradl, tak jsem se na ně prostě přestala dívat. Místo toho jsem začala číst více knížek a je mi lépe.“

Podobné příklady zná ze svého okolí snad každý. Má Jana prostě smůlu, protože se narodila s vlastností zvanou pesimismus? Nebo si smutný pohled na svět sama vytváří? Anebo je prostě jen realistka a upřímně říká, co si myslí, zatímco Eliška předstírá bezstarostnost?

Pohádejte se s pesimistou v sobě

Americký psycholog Martin Seligman je zakladatelem pozitivní psychologie. Její součástí je teorie, že optimismus se dá naučit. Není vrozený, jak většina psychologů dosud tvrdila. Seligmanovi se říká otec teorie naučeného optimismu. Na své pražské přednášce před časem prohlásil toto: „Pesimisty formuje jejich přemýšlení o budoucnosti, kterou vidí v těch nejčernějších barvách. Samozřejmě, že musíme být realističtí. Některé zlé situace opravdu nelze změnit. Ale i na většině z těch špatných se dá najít něco nadějného. Něco, na čem můžeme zapracovat, aby se naše situace opět zlepšila.“

Jeho metoda spočívá v tom, že si na každé věci, která v nás vyvolává špatnou náladu, máme hledat jednu pozitivní stránku. Zjednodušeně řečeno, když slyšíme o dopravní nehodě, máme si říct: To mám ale štěstí, že nepotkala mě ani nikoho z mých blízkých. Jiný příklad: Když se nám něco nepovede, získali jsme cennou životní zkušenost a možnost poučit se z chyb.

Pokud to nepomáhá, Selinger své klienty učí diskutovat sami se sebou. Podle něj je cestou, když se sami sobě snažíme své pesimistické myšlenky vyvracet, polemizovat s nimi, stejně jako bychom diskutovali s jinou osobou. „Když máme před sebou člověka, s jehož názory nesouhlasíme, obvykle vytasíme argumenty. Máme od něj odstup, zachováváme si vlastní názor a sebevědomí. Zkusme stejným způsobem polemizovat s tím pesimistou v nás,“ vysvětlil.

Zbavte se negativních frází

V první řadě je tedy třeba udělat si jasno, do které skupiny lidí vlastně patříme. Je to poměrně snadné. Špatné životní situace potkávají každého z nás, bez ohledu na to, jakého jsme založení. Pesimista si v takovém případě řekne, že je to nezvratný stav, v lepším případě bude trvat dlouho. Optimista je přesvědčen, že se špatné období brzy změní, že se prostě něco stalo, ale zase to odezní.

Pesimisté mají pocit, že na špatných událostech ve svém životě mají nějakou vinu, podíl. Optimisté mají tendenci zodpovědnost za ně svalovat na někoho jiného.

„Stát se optimistou znamená naučit se několik dovedností, týkajících se toho, jak budeme sami k sobě hovořit v situacích, kdy budeme trpět a bude nám zle,“ shrnuje celé toto učení psycholog Seligman.

Takže, tady je několik zásad, kterými se při vytváření optimisty uvnitř nás můžeme zkusit řídit. Přestaňme používat negativní fráze typu: „To nemůže dopadnout dobře, příští rok to bude jedině ještě horší“. Proč to říkáme? Kde bereme tu jistotu? Co když naopak bude všechno lepší?

Nezdůrazňujme své chyby. Nikdy nikomu nevyprávějme, co se nám nepodařilo, co jsme se nenaučili, co nám nejde. Nikomu do toho nic není. O svých neúspěších ani nevtipkujme. Může být sice zábavné vyprávět ve společnosti, že jsme se za celý život pořádně nenaučili anglicky a vůbec nám to nechybí, ale mnozí lidé si z toho mohou odnést dojem, že se tím ve skutečnosti trápíme a proto svůj mindrák zlehčujeme. A ruku na srdce, není to tak doopravdy?

Když se nám něco podaří, není to dílo náhody. Máme na tom svou zásluhu, protože jsme šikovní, chytří, dobří. A takovým lidem se v životě daří.

Špatné zprávy, například ty o zhoršující se ekonomické situaci jsou sice nepříjemné, ale naše babičky a dědečkové by se jim smáli. Jsme generace, která žije v nejklidnější době. Neznáme válku, hlad a to, co my považujeme za bídu, považovali naši předci za blahobyt.