Toto bude malý výběr zcela původních textů, psaných v letech 1960 – 1964, zařazených do mé vzpomínkové knihy Návraty, která vyšla v roce 2015. Až na tento úvodní článek "Ten božský čas mládí," který byl napsán až při kompletaci celé knihy v roce 2015. Ostatní texty od další části, kterou také zveřejním, budou autentické texty, psané mezi šestnáctým a dvacátým čtvrtým rokem mého věku. 

* * * 

Když si dnes, už po kolikáté, pročítám následující řádky, napsané většinou dávno, před více než padesáti lety, vyvstává přede mnou obraz člověka, vstupujícího do velkého světa se spoustou ideálů, přemírou citů a s otevřenou náručí. Do světa, který ne vždy odpovídal jeho představám a který dokázal být někdy až zatraceně krutý. Přenášejí mne do dávného světa mládí, se kterým jsem a budu navždy spojen pupeční šňůrou svých, dnes už trochu nostalgických, vzpomínek. První díl je pouhým výběrem z podstatně rozsáhlejšího původního materiálu. Soustředil jsem se zde hlavně na texty z doby svého mládí a na dobu svých plzeňských studií. Texty jsou doplněny i původními básněmi, vzniklými v té samé době. Některé z těchto textů prošly od té doby pochopitelnými úpravami, většina z nich však byla použita bez jakýchkoli úprav. Jejich obsah je autentický. Pravdivý. Je poznamenán pochopitelnou nezralostí, afektovaností citů, ale hlavně entuziazmem mládí. Proto prosím potencionálního čtenáře o velkou míru shovívavosti při jeho pročítání.

Když jsem si ale znovu pročetl první vydání této knihy, zdálo se mi, že tam přece jen ještě něco chybí. A tak jsem do tohoto druhého vydání Návratů přidal ještě díl druhý. Pohled člověka, kráčejícího dnes již pokročilým podzimem svého života. Oba díly knihy dělí tedy padesát let. Dlouhých padesát let, během kterých se toho událo až příliš mnoho. Na vše by ale rozsah této knihy nestačil. A ani by to asi nebylo zajímavé.

V obou dílech Návratů jsem se chtěl jen trochu ohlédnout za svým dětstvím a mládím.  A hlavně, těmito řádky vzpomenout na všechny své přátele, i lásky, které prošly tehdy mým životem. A poděkovat jim za to, že je za čím se ohlédnout. Vždyť bez přátel a bez lásky, bez milostných vzplanutí i zklamání, by byl náš život nezajímavý a pustý. Byla to krásná léta.

  Pokud se člověk ohlédne zpátky, proti proudu času, někam až do dob svého dětství, nevyhne se obvykle trochu nesmělému pocitu nostalgie. Pár ukopnutých palců, pár kamarádů, pár výprasků. A výlety do snů a přítel Jiří. A žluté věže divizen na stráních Ovčína a lesík uprostřed pole, kam jsme chodili kouřit první mentolky. Člověk vždy raději vzpomíná na to pěkné a to špatné se nám z paměti pomalu vytrácí. Ale jak přibývají léta, vzpomínky na dětství jsou čím dál tím víc barevnější a do našich pocitů se pomalu a jistě vkrádá značná míra nostalgie. Hledíme zpět trochu rozostřeným prizmatem času a míváme někdy až pocit, že nás osud o něco ošidil.

Červená věž kostelíka svatého Ondřeje probleskuje větvemi starých lip a do rachotu děčínského rychlíku zní "Tisíckrát pozdravujeme Tebe." Otevřeným oknem pokoje slyším křik páva, který na střeše zámku oplakává svou uhynulou družku. A dole z přízemí, z Mistrova památníku, vylétají do modrého nebe melodické tóny Dvořákovy Novosvětské. Kaleidoskop obrazů a rezavých vzpomínek. Mlhavý opar snů na rozostřeném obzoru dětství. Rád vzpomínám. Vzpomínky jsou jak světla ve tmě. Je to čas, který se zastavil.

Ale i čas dětství jednou končí. Pozvolna. V bolestné proměně k dospělosti. Dítě čím dál tím častěji vylétá z rodinného hnízda. Přestává být dítětem, ale pořád ještě není mužem. Ostře nabito city se střetává s realitou života a někdy jen obtížně hledá cestu. Avšak není proč se stydět za trochu nostalgické vzpomínky, ani za máchovský světobol mladých let. Vždyť to byl ten nejkrásnější díl našeho života. Člověk snáze obnaží tělo než duši. A když už ji má někdy odhalit, kroutí se, vzdychá, vymlouvá se, stydí se a je schopen ji zapřít jako Jidáš Krista.

Od malička jsem stál trochu stranou vyjetých kolejí. Strašně jsem chtěl být dospělý. Když už jsem vyrostl, chodil jsem opět po cestách nevyšlapaných. A teď, když už jsem dospělý až příliš, chtěl bych být opět dítětem. Docela malým, usmrkaným dítětem.

 Dveře do tohoto trochu tajemného světa se nyní otevírají dokořán. Můžete vstoupit.

 Jan Zelenka, Litoměřice, 2015

 * * * 

Já s přítelem Jiřím