Nebylo by divu. Pozornost obyvatelstva se teď upíná k mnohem závažnějším věcem. Ale faktem je, že jsem ani neumřela, ani jsem se zatím nenakazila a dokonce jsem nikam neutekla. Kam bych taky utíkala, vždyť nikam nesmíme. Držím se doma a na nic si nestěžuji. Dům je dost velký, abychom si v něm s mužem našli prostor být spolu i od sebe, zahrada nám poskytuje dostatečný výběh a ještě máme za humny les, ve kterém dopoledne nepotkáte živáčka. A když už, tak s rouškou pod bradou…Místní lesy, ve kterých kdysi lovil jeleny sám císař Rudolf Druhý, jsou značně prořídlé, takže protijdoucí milovníci dlouhých procházek se vidí už z dálky a tudíž si mohou roušku nacvičeným pohybem rychle nasadit na nos…

Důvodů k dlouhodobé absenci příspěvků jsem však měla několik.

Především jsem pilně pracovala na dokončení rukopisu své první (a pravděpodobně i poslední) knížky, kterou k mému překvapení přijalo jedno známé nakladatelství. Tři týdny jsem poctivě běhala po procedurách i po Bažantnici v Lázních Bělohrad, abych pak čerstvě nabytou kondici opět rozmělnila do drobných úklidových manévrů a vysedávání u počítače na střídačku s televizí, když se jakýsi neznámý virus z daleké Číny začal přibližovat a měnit se v pandemii, jakou lidstvo nepamatuje…

A taky jsem dělala jeden profilový rozhovor na přání pana šéfredaktora do nového magazínu, který by měl být tištěnou podobou našeho portálu. Když na tomto místě používám kondicionál, tak zcela vědomě, protože bůhví, jestli to vyjde.

Ten mizerný neviditelný prevít si totiž zamanul ničit životy i sebelepší plány těch, co tu zůstanou…

Ne, tohle jsem vlastně vůbec psát nechtěla. Nic o znamení shůry, o zdviženém prstu, o lidské selekci…Naopak, chtěla jsem napsat něco pozitivního, hezkého, a přesto aktuálního.

Třeba o tom, že včera začal duben, co přivádí máj…

Na aprílové téma jsem psala už několikrát. Možná si vzpomenete, že právě první dubnový den neboli Apríl je mimo jiné mým dnem svatebním…

Letos byl můj muž osvobozen od povinnosti pozvat mě na večeři do restaurace, což mu nesmírně vyhovovalo. Aby té radosti nebylo málo, udělala jsem mu dvacet chlebíčků, uvařila hrnec gulášovky, a zatímco brázdil trávník vertikutátorem, nasadila jsem si roušku a vyšla do lesa na procházku. Kytku budu muset asi oželet…

Z mrazivého rána se vyklubal překrásný den. Mezi holými korunami stromů prosvítala azurová obloha, ze které mě i přes tmavé brýle oslňovalo jarní slunce. Zastavila jsem se uprostřed lesní cesty a lačně jsem nastavila tvář jeho paprskům. Je vůbec možné, aby něco tak životodárného mělo byť jen symbolickou souvislost s něčím, co tak nemilosrdně život bere?

Sluneční koróna. Jasně zářící okolí slunce. Jev pozorovatelný sice pouze při jeho zatmění, ale i tak dává jméno té mrňavé smrtící bestii. Viru, jehož název je odvozen od povrchové struktury jeho obalu, uspořádaného do tvaru sluneční koróny…

Můj muž na naše dvaatřicáté výročí svatby nezapomněl.

Když jsem přišla domů, čekalo mě překvapení. Nádherná kytice v barvě slunce.

Kdyby náhodou zítra nevyšlo, já ho mám doma na stole.

Hezké vztahy v časech dobrých i zlých vám přeje

HŠ