Marta se konečně po dvou týdnech pobytu u Petra vracela domů. Liborovy kontrolní testy na Covid-19 byly negativní, karanténa mu skončila. Těšila se moc. Hlavně na syna, kterého už několik měsíců neobjala. Ale i na svoje pohodlné a pohodové křeslo s měkkým polštářem v zádech, na relaxační koupel ve vaně plné voňavé pěny, na rozečtenou knížku, na svou kuchyň, kde je všechno na to správném místě. Jen kdesi tam vzadu v hlavě sídlila drobná výčitka, že nedokázala odpovědět Petrovi, když jí nabídl aby zůstala natrvalo bydlet u něj. U Petra a jeho rodiny zažila dva pohodové týdny a vážila si toho, že tam mohla být a uvolnit tak svůj byt pro syna, který musel zůstat po návratu z Anglie v karanténě. Ale zároveň byla stále v jednom kole a nedokázala o ničem důkladněji přemýšlet. A tak svoje rozhodnutí prostě odložila. Řekla to ale takhle Petrovi? To si jistá nebyla...

Doma ji však čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především Libor, pohublý, zarostlý, apatický a úplně bez energie. A všude nekonečný nepořádek! Věděla, že ho na uklízení moc neužije, ale tohle nečekala. Nevynesené odpadky, špinavé nádobí ve dřezu i v myčce, lednička přeplněná zbytky jídla, špinavé oblečení válející se po zemi. Zhrozila se v každé místnosti, do které vstoupila. Ale nejvíc ji zasáhly uschlé květiny. Kromě orchidejí nepřežila ani jediná. A uprostřed té spouště seděl jako hromádka neštěstí její syn. Je to vůbec její syn? Nevrátil se z té Anglie někdo jiný?

Shrnula ze svého milovaného křesla použité ručníky, sedla si. Tohle jí vyrazilo dech! Možná by bylo nejlepší se pořádně vybrečet. Nebo pořádně Liborovi vynadat. Ale to už nebyl ten rozjívený kluk, který před pěti lety odešel studovat do Londýna. Ani ten sebevědomý mladý muž, který mluvil nadšeně o svatbě a svých životních plánech. To byl jen jeho nepovedený stín, který jí nečekaně připomněl jejího bývalého muže. Nezodpovědného, sobeckého, líného a neustále ukřivděného jedince, se kterým to prostě nevydržela. Marta se až polekala svých myšlenek. Radši rychle vstala, převlékla se a pustila se do likvidace nepořádku. A nekompromisně zapojila i Libora, který se sice stále tvářil provinile, ale udělal to, co mu řekla. Do večera byl byt jakž takž obyvatelný. I Libor prokoukl, když se pořádně vysprchoval, oholil a převlékl. Teď musí přijít na řadu jeho duše.

V podvečer Marta vytáhla syna na procházku. Doufala, že mu to prospěje. Vždyť nebyl celé dva týdny nikde venku. Šel s ní, ale dost neochotně. Natolik maminku znal, že tušil, že bude rozebírat jeho duševní stav. Ale odmítal si přiznat, že je to nutné. Podél řeky se dostali až daleko za město. Vlastně v těchto místech nikdy nebyl a netušil, jak tu je krásně. A v tom nečekaném jarním opojení ze sebe konečně dostal všechno, co ho trápilo. Podrobnosti rozchodu s Amy i pochybnosti, které se mu stále vracely. Nedůvěru v sebe sama, hledání smyslu dalšího života. Martě stačilo jen pozorně naslouchat, vcítit se do jeho pocitů, být s ním. A Liborovi se skutečně ulevilo. Už jenom tím, že se ze všeho vypovídal a že na to už nebyl sám. Jen netušil, že ho čeká ještě dlouhá cesta, než se zase začne radovat ze života.

Martino inovované soužití se synem dostávalo pomalu ale jistě svůj řád. Libor se hlavně snažil najít nějakou práci, ale v téhle koronavirové době se mu to nedařilo. I když hledal práci i mimo svůj obor. Firmy byly obezřetné a spíš zaměstnance propouštěly. Marta mu samozřejmě nabídla, aby šel pracovat k ní do firmy. Až do této doby s tím nikdy nepočítala, ale občas musela odhánět myšlenku, co bude s firmou dělat za pár let, až dosáhne důchodového věku. Líbilo by se jí, kdyby Libor jednou její firmu převzal. Byla sice malá, ale za ta léta se potvrdila její životaschopnost v nejrůznějších situacích. Libor ale rezolutně maminčinu nabídku odmítl. Vždycky byl vůči jejímu podnikání zaujatý. Možná proto, že se jako dítě s ním o svou maminku přetahoval. Nevnímal už skutečnost, že i jemu maminčino podnikání umožňovalo pohodlný život. Své odmítnutí jednoduše zdůvodnil tím, že si stejně nedovede představit, co by tam mohl dělat. A že není žádný mamánek, kterému by maminka musela shánět práci. O to usilovněji se snažil najít práci jinde. Zúčastnil se několika výběrových řízení přes internet, ale nepochodil. Nejnadějnější bylo výběrové řízení v místní nemocnici, kde hledali nového asistenta do oddělení nákupu. Ale ani to nevyšlo. A tak nakonec ze zoufalství vzal brigádu na pokladně v Lidlu. Aspoň na přechodnou dobu, než se svět zase trochu vrátí k normálu.

I Marta si na soužití se synem chvíli zvykala, musela se přizpůsobit novým podmínkám. Věděla, že je to jen dočasné a prostě právě teď ji její syn potřebuje. Možná už naposledy, než definitivně vylétne z hnízda. Odměnou jí bylo to, že ji Libor zase trochu "vpustil" do svého života. Postupně se jí dařilo ho vytáhnout z pasivity a trochu ho nastartovat. Na druhé straně jí teď zbývalo mnohem méně času na Petra. Uvědomovala si to a snažila se mu celou situaci neobratně vysvětlit, když se na chvíli viděli v práci. Toužila být i s ním, ale pozvat Petra k sobě domů se za této situace zdráhala. A ani Petr nepřišel s nabídkou, aby se zastavila u něj doma . To ji dost trápilo. Měla obavy, aby Petr tuhle změnu správně pochopil.