Protože se mi to moc líbilo, zkusila jsem to taky. Ještě si pamatuji, jak vypadal notýsek. Byl uložen v šupleti psacího stolu. Vydrželo mi to asi dva měsíce. Jistě jsem za tu dobu moc takových dnů nenasbírala. To ale není důležité. Podstatné je, že tenhle princip pro mě není. Já funguju jinak. V dobách, kdy mi není dobře na duši či na těle, kdy mám starosti, mi vzpomínky na hezké dny nepomáhají. Právě naopak. Rozlítostňuje mě, že jsou pryč. Naději, že zase bude dobře, mi nedávají. Tu musím čerpat ze sebe.

Vůbec to mám se vzpomínáním nějak divné. Nevzpomínám příliš ráda. Především ne na dětství. To se moc nepovedlo. Proto v něm útěchu nenacházím. Na rozdíl od většiny ostatních lidí. Když si zde čtu vaše vzpomínky, divím se, že a jak mohlo být dětství krásné.

Možná znáte termín vzpomínkový optimismus. Znamená, že při vzpomínání si člověk vybavuje spíš to hezké, nebo dokonce to, co se mu přihodilo, si představuje ještě krásnější. Tak ten nemám. Já mám vzpomínkový pesimismus. To je taky termín. Samozřejmě mám ale i hezké vzpomínky. Tyto způsoby vzpomínání  souvisí s temperamentem. První je vlastní flegmatikům a sangvinikům, druhý cholerikům a melancholikům. To, co si zapamatujeme, ovlivňují do značné míry emoce, které v daném okamžiku prožíváme.

A co vy? Máte také své „dny do krabičky“?