ona

Píši ti opět, příteli,

zrak můj směřuje do dáli;

až k tobě vidět nemůže,

jsem tady sama, bez muže.

Trvá to dlouho na můj vkus,

napsat mi zase jednou zkus.

Chybí mi tvoje objetí,

jsem karantény obětí.

on

Určitě nehrozí, má dálná milá,

že rouška by se mi snad zalíbila.

Ploužím se po bytě jak mořem starý vrak,

k tobě tam do dáli furt upínám svůj zrak,

Chybí mi debaty, které máš tolik ráda,

a taky přes mejla mi neumyješ záda.

Když ptáček Hamáček nám zakazuje žít,

s přítelem Merlotem dnes pokusím se zpít.

ona

Můj milý, ty máš nápady –

laškovat se mnou za zády?

To bych se studem pýřila –

s tím bych se těžko smířila.

Rouška mi taky bere dech,

no, to je tedy vskutku pech.

Ten prevít nám čert dlužen byl;

lásko, mně ňák ubývá sil.

on

Než všechny kavárny mně dneska vadí více,

že svůj krám zavřela i moje kadeřnice.

Háro jak mánička, kudrny na záda,

lidé as říkají – ten dědek vypadá.

To sice problém je, však větší je má hrůza,

že někam zalezla má literární múza;

hlavu si namáhám, na displej zírám,

nad sklenkou Merlota se vytrácí má víra.

Říkám si – přemýšlej, vždyť je to prosté,

proč mě však napadnou jen verše sprosté?

ona

Pejcha tě posedla, zdá se mi,

přes všechny problémy na Zemi.

To já bych se raději zhubnula,

než pustí mě za tebou Prymula.

Možná se múzy lekly viru,

se mnou taky nežijí v míru.

Samota duchu moc nesvědčí;

doma jsme oba však v bezpečí.

on

Tu brzkou naději virus nám opět vzal,

denně tě vyhlížím, stoupám si k oknu,

nechci víc soužit se a čekat na penál,

srdce mé, utiš se, nebo tě kopnu.

P. S. Text vznikl spontánně během jednoho odpoledne a večera.

Autoři: Věra Ježková a Jan Zelenka