Objevili jsme s manželem tento krásný kout Českého ráje před několika lety a hned napoprvé nás okouzlil.  Bylo právě jaro, podél rybníků a cest kvetly ovocné stromy, blatouchy, sasanky, fialky a prvosenky. Od té doby se snažíme každé jaro údolí navštívit. Letos jsme se báli, že se nám výlet vzhledem k situaci nepodaří, ale nakonec jsme první květnovou sobotu mohli vyrazit. Navíc se ochladilo, slunečné počasí posledních dnů nahradily mraky, takže jsme zadoufali, že údolí nebudou přeplněna turisty, a my nebudeme muset většinu času funět přes roušky.

Zaparkovali jsme v malé vesničce Tachov a za ní sestoupili po strmé a po nočním dešti kluzké stezce k rybníku Vidlák. Stejnojmenná restaurace byla zavřená, ale na parkovišti fungoval stánek, kolem kterého se vytvořila skupinka lidí. Rychle jsme zahnuli na pěšinu vedoucí k Věžickému údolí. Tady se již vyplnil náš předpoklad o malém počtu návštěvníků, takže jsme mohli na většinu času sejmout roušky a svobodně dýchat voňavý vlhký vzduch. Jako alergici jsme navíc ocenili, že noční déšť spláchl pyl, který teď lemoval kaluže. Míjeli jsme mokřady, svěže zelené louky, meandrující potůčky a lesem porostlé stráně s pískovcovými skalisky, které údolí obklopují. Po několika kilometrech jsme již mohli obdivovat odrazy skal na hladině kouzelného rybníka Věžák, který si zahrál ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Minuli jsme několik malebných chalup a cesta nás vedla dál kolem potoka Jordánka až k rozcestí U Přibyla, kde jsme zvolili cestu k Podsemínskému mlýnu. Tento mlýn z 16. století nechal mlynář Skála v roce 1937 zmodernizovat a nainstaloval v něm dokonce Francisovu turbínu. V blízkosti mlýna vede přes Žehrovku starobylý kamenný most, který je sice kulturní památkou, ale bohužel v neutěšeném stavu. Kolem zdejšího rybníka jsme pokračovali po pěšině lemované zleva skalami, mezi kterými jsme občas zahlédli srub přilepený ke skále. Obloha se zatáhla a začalo krápat. Vytáhla jsem pláštěnku a radovala se, že nám nebesa opět posílají trošku vláhy. Manžel, který pláštěnky nerad, a tudíž si ji nezabalil, konstatoval, že jeho větrovka to jistí. Za chvíli ale spustil déšť tak vydatný, že i on znejistěl. Měl velké štěstí, protože jsme tou dobou zrovna dorazili do Nebákova, kde jsme se schovali pod stříškou stodoly. Strávili jsme tam asi 20 minut, ve kterých začínalo být navlhlému manželovi chladno, takže silně litoval, že restaurace je v tomto čase mimo provoz, auto daleko a pláštěnka doma ve skříni. Pak ale začal déšť ustávat a my se zahřáli výstupem do kopce nad rybník Nebákov. Po chvíli jsme vyšli na planinu, odkud jsme již mohli obdivovat věže hradu Trosky, po dešti nádherně nasvícené sluníčkem, které pak usušilo i mého muže. Po silničce s rozkvetlými jabloněmi jsme pak přes vesnici Troskovice došli do Tachova k autu a nadšení krásným výletem a s foťákem plným obrázků jsme se vydali k domovu.

Celá trasa měří cca 10 km a máte-li chuť, můžete si ji projít na připojených fotkách.