Boj proti stárnutí a jevům, které jsou s ním spojené. V posledních letech to vypadá, že jde o nejběžnější záležitost, a kdo se do tohoto boje nezapojuje, je považován za podivína. No, schválně, řekněme nyní někde ve společnosti: Já proti stárnutí nedělám nic, je mi jedno, jestli mám či nemám vrásky. Reakce okolí? Kecá, chce se dělat zajímavá, ve skutečnosti se určitě každé ráno zkoumá v zrcadle a promazává drahými krémy. Zkrátka, kdo se neveze na současné módní vlně boje proti stárnutí, obdiv nevzbuzuje, spíše naopak.

Jenže právě tito lidé říkají: Proč bojovat proti něčemu, co je naprosto přirozené? Je to podobné, jako bychom bojovali proti tomu, že svítí slunce nebo že je tráva zelená.

„U opravdu dlouhověkých lidí, tedy těch, kteří se například dožili devadesáti let v dobré kondici, se poměrně často ukazuje, že to neměli v životě lehké, že mnozí měli velmi těžké osudy. Ale z hovorů s nimi vyplývá, že se přesto snažili vnímat hlavně to pozitivní, co jim život přinesl, a dokázali si nevšímat toho špatného, co přináší zvyšující se věk. Nezabývali se úvahami o stárnutí, netrápili se stárnutím, nelitovali se. Naopak si dokázali najít něco, co jim dělá radost,“ uvedla gerontoložka Iva Holmerová.

Současná společnost vnímá stárnutí přesně opačně. Když například měla vláda na programu projednávání materiálu s názvem Strategické rámce přípravy na stárnutí společnosti do roku 2025, média o tom informovala pod titulky typu: Vláda projedná, jak bude bojovat proti stárnutí.

Což měla být reakce na fakt, že ve společnosti bude rok od roku více lidí ve věku nad šedesát pět let. Ano, bude. Přinese to do společnosti spoustu problémů, ale také změny, nové příležitosti, výzvy. Ale bojovat proti stárnutí populace? Jak? Co si pod tím představit? Že lidi od určitého věku mají být vyhubeni? No, co jiného si představit pod výrazem boj?

„Tenhle je velmi dobrý bojovník proti vráskám. Tu větu mi nedávno řekla prodavačka, když jsem si v drogérii prohlížela krémy,“ vypráví sedmdesátiletá Helena. „Hledala jsem krém hutný, mastný, mám velmi suchou pokožku. Ovšem ta paní prodavačka byla velmi ochotná, v obchodě nikdo nebyl, takže se asi nudila, takže se mnou neustále chtěla diskutovat o účinnosti různých krémů proti vráskám. Když jsem jí řekla, že nepotřebuju krém proto, že mám vrásky, ale proto, že mám celý život suchou pleť, vypadala, jako by ji oslovil Marťan. Opakovala, že proti vráskám je třeba bojovat. Dost mě tím otrávila. To mi tím chtěla dát najevo, že jsem vrásčitá stará bába, a tudíž je mě třeba zachránit vnucením nějakých kosmetických přípravků. No, je mi sedmdesát, tak mám vrásky, to je snad normální,“ líčí Helena své zážitky.

Podobně uvažujících žen je mnoho, ale nejsou slyšet, nedávají své názory najevo. V médiích je více dáváno slovo těm, které líčí, jak usilovně proti stárnutí bojují, tudíž ve společnosti vzniká dojem, že přibývající roky jsou cosi, co nás má udržovat v neustálé připravenosti k utkání se se smrtelně nebezpečným nepřítelem.

Tady jsou nejpozoruhodnější titulky, jaké se dají najít u článků v časopisech a internetových magazínech:

Už se jí blíží třicítka. Jak krásná modelka bojuje se stárnutím.
Zázrak, který bojuje proti stárnutí zevnitř.
Pět chyb v boji proti stárnutí.
Čaje, které zastaví stárnutí.
Sérum proti stárnutí.
Čtyřicítka. Začněte boj proti věku dlouho před ní.

Úsměvné nebo smutné? Nebo spíše nesmyslné? Každopádně jde o ukázky toho, že v mnoha případech běžně používáme podivná slovní spojení, aniž bychom si uvědomili jejich význam, a toto byly jejich typické příklady.

Z nejrůznějších průzkumů vyplynula podobná čísla: Více než padesát procent Čechů se děsí toho, že zestárne. Ze stáří mají hrůzu. Ovšem čtyřicet procent populace v seniorském věku uvádí, že si toho času užívá, že jim je dobře. „Pěkné stáří prožívají především lidé, kteří vyšší věk neberou jako nepřítele, jako něco špatného, ale naopak jako něco, co je naprosto přirozené. Jako nezvratný fakt,“ uvedl psycholog Jaro Křivohlavý.

Psychologové se shodují v tom, že nejkrizovější období v životě člověk je takzvaný střední věk, tedy období mezi čtyřicítkou a padesátkou. Právě v něm mnozí podlehnou pocitu, že roky, které jsou před nimi, budou špatné, a tudíž je třeba začít proti budoucnosti bojovat. Někdo tím, že začne usilovně cvičit, někdo jde na plastiku, někdo se začne promazávat krémy, které slibují, že zničí vrásky. Někdo se tímto dostane do dobré kondice, někdo do období naprosté nespokojenosti, protože zjistí, že ač bojuje víc a víc, nemá šanci zvítězit.

Ostatně, jeden z nejslavnějších psychologů v dějinách Carl Gustav Jung hovořil o středním věku jako o vrcholu života, a v souvislosti s tím upozorňoval, že z každého vrcholu je rozhled. „Čtyřicítka je věkem životního poledne, je vrcholem kopce, na jehož úpatí se začíná zřetelně rýsovat silueta krematoria,“ řekl. Někomu to může připadat krutě sarkastické, nicméně je to tak. A je na každém, jak tu cestu z vrcholu dolů prožije. Jestli si ji naplní příjemnými a zajímavými zážitky nebo ji zasvětí boji.