Ze dne na den se z nás stali nepřátelé. Bylo nám totiž zakázáno se navštěvovat a sdružovat. Co kdybychom si byli vzájemně nebezpeční. 

Rozdělili jsme se tedy a každý zvlášť si začal žít ve svých prostorách. Žít si ve svých prostorách je smutné a ani to kafe mi samotné nechutnalo. Pejsek se chodil pořád dívat, jestli jeho kamarád přijde, a když né, byl smutný. No, my jsme byli také smutní. Přítel se na mne chodil dívat jenom pod okno, aby nezapomněl, jak vypadám, a nosil mi kytky a dobroty za dveře. Dál jsem ho nepustila, protože jsem byla ukázněná a koronavirus se plížil okolo.

Tak jsme tedy žili odděleně od stolu i od lože až do té chvíle, když nebylo pejskovi dobře a potřeboval navštívit veterináře. Veterinář se nenachází za rohem, ale musí se k němu jet autobusem. Autobus byl strašidlo ještě větší. Co kdyby mi někdo zakašlal za krk. Musela jsem tedy vyslat SOS k příteli a poprosit ho, aby nás k veterináři dovezl. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, kde všude koronavius číhá, protože šlo o zdraví mého milovaného pejska.

No a najednou strach povolil a začali jsme s přítelem a pejskem  jezdit na výlety. Zastavili jsme v lese a lačně dýchali čerstvý vzduch. No a co, přece toho života už nemáme před sebou moc, a tak si ho nenecháme kazit. Koronavirus uvidí, že se ho nebojíme, a nechá nás určitě na pokoji. Se strachem se totiž vůbec žít nedá, a jak se říká: Kdo se bojí, nesmí do lesa." A my do lesa určitě jezdit chceme.