Uchvátil mne svou nádherou, postála jsem před pamětní deskou jeho zakladatele, hraběte Arnošta Emanuela Silvy-Tarouca. „Kousek za jihovýchodní hranicí Prahy v členitém údolí potoka Botiče vytvořil tento botanik a právník na 250 hektarech přírodní kompozici, která dnes čítá na 1600 druhů domácích i cizokrajných dřevin. Je vrcholným krajinářským dílem světového významu, od roku 2010 zapsaným na seznamu UNESCO“.… a  já si v duchu říkala, jak úžasní jsou lidé, kteří tu po sobě nám ostatním něco zanechají. Ať už jsou to nádherné tóny skladeb, zahrady a parky, či cokoliv, co nám zkrásní život. Měli bychom jim být vděčni, protože ne každý je schopen něco vytvořit. Je to totiž dar a byla by nesmírná škoda takový dar promrhat, protože něco zničit či zničit to, co vytvořil někdo jiný, to není žádné umění.

P.S.

„Hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca se narodil 3. ledna 1860 na zámku Čechy pod Kosířem na Prostějovsku, a právě park u tohoto zámku mu byl spolu s parkem knížete Pücklera-Muskaua v Bad Muskau inspirací pro jeho životní dílo. Do Průhonic přišel v roce 1885, kdy se oženil s Marií Antonií, dcerou majitele průhonického panství hraběte Alberta Nostitze-Rhinecka. V roce 1927 byl Silva-Tarouca z důvodu finanční tísně nucen prodat celé průhonické panství státu, ale Průhonický park budoval prakticky až do své smrti 15. srpna 1936.“