Sedím pozdě odpoledne v klášterní zahradě, před sebou kávu, teplé jarní slunce mě celého až milenecky objímá a přemýšlím o tom, jaké je to fajn, že něco na tom našem malém světě funguje tak, jak fungovat má. Že po zimě přichází opět teplo, že po dešti a zamračené obloze konečně vychází slunce a že malá kavárna v parku po zimní pauze opět otevřela. A taky, že dívka, která tu momentálně obsluhuje, obsluhovala tady již loni a dnes, zhruba po půl roce, se na mě při příchodu usmála a zeptala se – bude to preso, jako vždycky?

Taková kontinuita času potěší. Zima jako by vůbec neexistovala a krásný podzim plynule přešel do stejně krásného jara a obsluhující dívka se ptá - bude to jako vždycky? - a ta její otázka mě vlastně posouvá do příjemné pozice štamgasta. To slovo, štamgast, nemá v tomto případě ani trochu pejorativní nádech. Je to pozice vážená, neboť to znamená něco trvalého, něco, co vás určuje k nějakému místu.

A tak jsem si sedl, příjemně naladěn, ponořil jsem se do lenivého dolce far niente a nemyslel při tom vůbec na nic. Po malé chvíli mi to ale nedalo a přece jen jsem začal s určitou nostalgií přemýšlet o tom, že kolem mne jsou samé cizí tváře a že takové posezení by bylo lepší trávit se svými klubovými přáteli. A že to může vést až k mnoha závažným úvahám, které se mi právě teď honí hlavou. Třeba o tom, kam nás vlastně směruje čas.

Kyvadlo času pracuje neúprosně a každým dnem nás posunuje o kousek dál, někoho k moudrosti, jiného k demenci a všechny bez výjimky až k tomu méně příjemnému konci. To kyvadlo sice nic nezastaví, ale při posezení s přáteli ho člověk vnímá přece jen o něco lépe. Čas se ale nikoho neptá na jeho názor. Jede si pořád dál po svém. Jak praví biblický Kazatel v úvodu třetí kapitoly:

„Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas pláče i čas smíchu, čas smutku i čas proskakování, čas hledání a čas ztracení.“

Teplé odpolední slunce však svádí spíše k optimizmu než k nostalgii. I ten houf dětí, který má podle biblického Kazatele právě onen čas proskakování, pobíhá s optimistickým smíchem a křikem po trávnících kolem. A milenci, co posedávají porůznu po parku, mají zase čas objímání a naděje a také čas milování.

Přemýšlím, jaký čas mám právě teď já. Je to čas naděje, čas hledání, nebo čas ztracení? Anebo čas nesplněných přání? Podíval jsem se na hodinky a hned mi bylo vše jasné. Mám totiž teď právě čas zaplatit a pospíchat domů vyvenčit psa. Je totiž jeho chvíle.  Pokud je mi ale známo, tak o čase venčení psů a o čase uklízení po venčení biblický Kazatel kupodivu neříká vůbec nic.

 * * *