Poněkud zjednodušeně řečeno, Češi začali tloustnout v druhé půlce padesátých let. Dříve nebyl pojem obezita rozšířený. Spíše naopak, při přídělovém systému šlo hlavně o to uvařit a najíst se z mála, které bylo dostupné. Ale v šedesátých letech jsme si začali užívat. Už v roce 1960 trpěla nadváhou celá třetina obyvatel tehdejšího Československa. Z ideologického hlediska se to tak trochu hodilo. „Zvyšující se počet obézních byl prezentován jako doklad úspěchů při budování socialismu, přestože je obezita ve skutečnosti spíše projevem chudoby, tedy stravování se nekvalitními potravinami,“ upozorňuje historik Martin Franc.

Tak tady je několik příkladů, jaké diety se od poloviny 50. let v Československu uchytily.

Hubnutí s vínem.

Zní to jako ideální dieta. Byla oficiálním programem lázní v Dolní Lipové. Úřady ji však pozastavily v druhé polovině 60. let, protože proti ní brojili bojovníci proti alkoholismu. Není divu, spočívala v tom, že ze stravy zmizely soli, tuky a bílkoviny. Jedlo se především suché pečivo a k němu se mocně popíjelo víno. Někteří pacienti měli předepsán litr na den. K tomu se často tančilo, takže se člověk vypotil. Není divu, že o tento druh hubnutí byl velký zájem.

Hubnutí s citrusy.

Takzvaná citrusová dieta začala být žádaná v 60.letech, kdy se česká společnosti více otevřela světu a tak se sem dostaly zprávy, jak hubnout zahraniční celebrity. Šlo o to, že se mělo jíst hodně grapefruitů a pomerančů. Což byl problém, protože tropické ovoce ta socialismu patřilo mezi nedostatkové zboží. „Vzpomínám si, že jsem dokonce vedoucí zeleniny obstarala perfektní koženou bundu od mé sestry, která žila v Maďarsku, za to, že mi schovávala citrony a pomeranče. Byly dny, kdy jsem třeba za den snědla jen pomeranč a pila vodu s citronem. Skončilo to tak, že jsem jednou zkolabovala, prostě jsem hladem omdlela v práci,“ vzpomíná osmašedesátiletá Soňa z Prahy.

Hubnutí s proteiny.

Proteinová dieta nás zasáhla v 70. letech. V různých obměnách ji lidé drží i dnes. Tehdy šlo o to, nejíst nic sladkého, vyloučit z jídelníčku jako brambory, rýži, pečivo. Takže jsem si mysleli, že kus masa na talíři způsobí, že zhubneme. Efekt býval celkem rychlý, jenže často vedl zároveň k dehydrataci organismu a nedostatku živin, které jsou pro jeho fungování nezbytné. Jenže to většina žen neřešila a věřila, že když přestane jíst vše, co obsahuje sacharidy, zhubne navždy. Mnohé si právě tím zadělaly na takzvaný jo-jo efekt, tedy neustálé snižování a zvyšování váhy, tedy celoživotní boj s kily.

V 60. letech se téma hubnutí stalo velmi frekventovaným a věnovalo se mu i tehdejší Rudé právo. Na druhé straně v mnoha lidech, kteří pamatovali válečnou a poválečnou bídu, převažoval pocit, že je třeba užít si toho, že je už jídla dostatek. Tehdy bylo za ideální jídlo považováno to, co je dnes všeobecně bráno za odsouzeníhodné, tedy hodně knedlíků, masa, mastnoty. „Nezapomínejme, že v 50. letech byla u nás za ideál považována žena fyzicky silná, schopná zastávat dělnická povolání, tedy fyzicky výkonná. To se vylučovalo s ideálem nadměrné štíhlosti. Ten byl naopak kritizován jako výmysl buržoazního světa. Ideál štíhlosti sem pronikl až v 60. letech,“ říká historik Martin Franc.

Hubli jsme i s vajíčky.

„Pamatuji se, že jsem v 70.letech snad půl roku jedla denně jen vejce,“ vzpomíná sedmdesátiletá Hana. „ Bylo to výhodné, protože máma měla slepice a tak jsem měla bezproblémový přísun. Myslím, že jsem si tehdy rozhodila žlučník. Dnes si to vůbec neumím představit, ale tehdy jsem jedla ráno míchaná vejce, v poledne vejce na tvrdo a večer zase. To, že jsem si do těch míchaných vajec dala kus másla, jsem neřešila. Jen jsem se divila, proč nehubnu.“

Podobných vzpomínek na pokusy hubnout má několik snad každý. Generace dnešních šedesátníků a sedmdesátníků je totiž první, která se s nadváhou či přímo obezitou setkala. Rodiče dnešních šedesátníků měli spíše opačný problém, tedy hlad, pokud nepatřili k bohatším vrstvám.