Toto jsou poslední dvě básně, které jsem zařadil do svého studentského románu Zrcadlo nesplněných přání, který byl zveřejněn zde na íčku, v srpnu až říjnu minulého roku.. Nyní je zde uvádím samostatně. Jejich autorem je ústřední postava románu, student Karel, který je píše své dívce.. 

Náruče Venuší

Město už usíná, poslední sklenka vína,

Polibky milenců a náruč Lochotína

Noc dýchá podzimem a Prokop půlnoc zvoní.

Ještě mě obejmi, tvá náruč touhou voní.

Nebe i s hvězdami vklouzlo ti do vlasů

Kolika polibky zaplatit za krásu?

Té noci bez konce, té noci bez slávy

Démanty očí tvých položím do trávy

Zástupy milenců do hvězd se vkrádají

Jdou světem bez konce, tiše a potají

Náruče Venuší těhotné touhou

Tou nocí zahoří, tou nocí dlouhou

Girlandy neonů a město pod námi

Budem se milovat až mezi hvězdami

Plášť noci zakryje ruměnec ve tváři

A tělo Venuše do noci zazáří

  
Náruč milenců 
 

V náruči milenců

usíná zvolna čas,

lehni si vedle mne.

Slyšet chci jen Tvůj hlas.

Políbím úsměv Tvůj

i slzu ve tváři.

V paprscích měsíce

tvé tělo zazáří.

V náruči milenců

umírá zvolna hlas.

Řekni mi, má milá,

Proč tolik spěchá čas?

Podej mi svoji tvář,

plášť noci skryje sen.

Teď se chci, má milá

milovat s tebou jen.