Jakmile projdete vchodem do parku, přenesete se z rušného velkoměsta rázem do jiné dimenze - do ticha a krásy.

„Dendrologická zahrada je výzkumným a pokusným pracovištěm Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví a byla založena za účelem soustřeďování a uchovávání sbírek rostlin, jejich dokumentace a studia.“

Park vlastní Česká dendrologická společnost, která navázala na činnost hraběte Arnošta Emanuela Silva-Taroucy, jehož rodina byla původně z Portugalska. Ač neměl dendrologické vzdělání, dosáhl hrabě v tomto oboru značných znalostí a publikoval odborné knihy. Od roku 1908 byl prezidentem Dendrologické společnosti Rakousko-Uherska.

Jako obyčejná zahradnice, co se plácá na své malé zahrádce, jsem byla unesena krásou zahrady, a i kdybych snad chtěla, nenašla jsem sebemenší chybičku! Prohlídka nám trvala skoro tři hodiny, než jsme všechno obešli a nevynechali snad ani jednu cestičku. A já žasla nad nádhernými nápaditými záhony i nad celkovou kompozicí zahrady.

Nejvíc jsem byla zvědavá na „historické růže v evropských zahradách“, které jsou situovány až v zadní části parku. Vyfotila jsem vám tu nejoblíbenější – růži galskou a dozvěděla jsem se, že tyto historické růže kvetou za rok pouze jednou a mají krátkou dobu kvetení. I ostatní růže stály za to, rovněž tak zajímavě pojaté záhony květin na lukách – nádhera! Potom jsme se dostali k průhonickému „Stonehenge“ a já byla nadšená.

V parku není zapomenuto ani na děti. Mířily tam maminky s kočárky, děti se probíhaly a pak se samozřejmě končilo na dětském hřišti.

Mimoděk jsem srovnávala se zahradami ve Versailles a říkala jsem si, že se tedy rozhodně nemusíme stydět. I my dokážeme vytvořit nádherné parky!