Dny ubíhaly a ještě než přišlo jaro, přišlo coronavirové nadělení a s ním vyhlášený stav nouze. Ajajaj, pojedeme-nepojedeme? Tak jsem se občas ptala sama pro sebe při pohledu na poukaz za sklem. Nakonec se ukázalo, že termín odjezdu jsem sladila s odjezdem viru do paďous. Možná vás bude zajímat první výjezd s přespáním mimo domov pár dní po uvolnění anticovidových opatření.

Vyrazili jsme z domova v úterý za nádherného počasí, kopečky Českého středohoří nechali u Loun za sebou, natankovali u pumpy ONO u Chomutova LPG za 10,90 Kč a Krušné hory i s Božím Darem měli na obzoru.

Rozhodli jsme se cestou zajet do Klášterce nad Ohří, kde je zámek a určitě i nějaká otevřená restaurace, kde dostaneme oběd. Zámek v Klášterci nad Ohří leží, jak jinak než nad Ohří. Řeka se vine kolem něho i rozlehlého anglického zámeckého parku. Zámek patřil do konce 2. světové války rodu Thunů, po válce byl znárodněn na základě Benešových dekretů. Dnes zámek patří městu a je v něm muzeum českého porcelánu. Zámek je opravený a má tmavě hnědočervenou barvu. Řeknu vám upřímně, že se mi nelíbí. Z fotek na mapách je vidět, že ještě v roce 2010 měl světlou barvu a podle mého mu slušela daleko víc. U zámku najdete i raně barokní sala terrenu, vyzdobenou sochami Jana Brokofa. Ve chvíli naší návštěvy se právě obalovala lešením. Pan Hlad zaťukal zevnitř na naše břišní stěny a my se začali shánět po nějaké té občerstvovně. Dvě restaurace poblíž zámku měly zavřeno a místní infocentrum nás nasměrovalo do restaurace Peřeje v lázních. Víte o tom, že v Klášterci nad Ohří mají lázně? Já jsem to netušila. A věřte, že když jsem lázně Evženie viděla, najedla se v jejich restauraci a dala si zmrzlinu za 16 Kč/kopeček, prohlásila jsem, že si tam velmi dobře dovedu představit nějaký ten wellness pobyt. Dověděli jsme se, že pramen Evženie svědčí nemocným cukrovkou. My však musíme pokračovat dál do hor.

Silnice nad Kláštercem pokračuje pěkně vzhůru. Ve stoupání jsme minuli skalní útvar ve tvaru sfingy. Naším dalším cílem je bývalá hornická obec Měděnec. Zajímavý je vrch Mědník (910 m) nad ní s kaplí Neposkvrněného početí Panny Marie z roku 1672. Vzrušující je skutečnost, že vrch je provrtaný štolami, neb se zde po staletí dobývala - krušila - stříbronosná a měděná ruda. Kamínek, který jsem si přivezla, má pěknou měděnou barvu. Dnes je veřejnosti přístupná štola Marie Pomocné.

Zájemcům o technické památky doporučuji podívat se k historické vápence z 1. poloviny 19. století. Najdete ji v lese, asi 800 m od železniční zastávky Kovářská a dostanete se k ní po zelené turistické značce. V listopadu 2019 byla dokončena její oprava.

Před dojezdem do Zeleného domu nás čeká ještě nejvyšší vrchol Krušných hor - Klínovec (1244 m). Je pohodlně přístupný po silnici. Otvírají se z něho krásné výhledy i do Německa, které je odtud co by kamenem dohodil. Z množství lanovek a vleků je vidět, že vše je tu podřízené zejména zimní sezóně. Žalostný pohled skýtá kdysi honosný horský hotel a je těžko pochopitelné, jak se může nechat něco takového dopustit. Kamenná rozhledna byla bohužel zavřená.

A teď už vzhůru do nejvýše položeného města v ČR, v minulosti proslulého těžbou stříbra a cínu - Božího Daru (1018 m). Boží Dar má v současnosti kolem 250 obyvatel a velké množství turistické ubytovací kapacity. A také schránku na dopisy s ježíškovskými přáními.

Historický Hotel Zelený dům nás opravdu nezklamal. Vždyť původní hotel na stejném místě stál už od první poloviny 16. století a v roce 1542 v něm přenocoval reformátor Martin Luther. Jistě že zub času se nevyhnul ani tomuto hotelu a postupně byl přestavován. Ve dvacátých letech 20. století došlo k jeho přestavbě v pozdně klasicistním stylu. A zatímco ve společných prostorách na vás dýchá historie včetně překrásného malovaného kazetového stropu v jídelně, pokoje odpovídají modernímu standardu. Mnoho odvážlivců zatím v době postupného uvolňování anticovidových opatření v hotelu nebylo. Prostřeno jsme měli vždy pro dva v patřičné vzdálenosti od sebe, samozřejmostí byla okamžitá dezinfekce prostoru po jeho opuštění strávníky. Ano, strávníky tam očekávají opravdu dobré, protože po husté polévce přišlo pořádné hlavní jídlo, a když už jste toužili odvalit se nahoru do postele, přinesli vám s úsměvem ještě moučník. Snídani měl každý na talířku pěkně obaleném fólií s tím, že volně bylo k mání pečivo, ovoce, jogurty apod.

Druhý den jsme strávili v dalším hornickém, ale také lázeňském městě - Jáchymově. Splnilo se mi přání vlastnoručně si tu vyrazit repliku šlikovského tolaru, předchůdce dnešní zámořské měny. Podívali jsme se na zříceninu hradu Freudenstein (Šlikův Hrádek) nad městem, prošli se městem, najedli se dobře U hada a kolem honosného lázeňského domu Radiumpalace se vydali na zříceninu Horní Hrad (Hauenštejn).  

Středověký hrad najdete uprostřed lesů, silnice tu končí a dál nevede. Hrad, zabavený po válce Buquoyům, byl využíván jako ubytovna jáchymovských dolů i jako domov pro mladistvé. Dohaduji se v duchu, proč asi byl v roce 1958 opuštěn. V roce 2000 ho koupil soukromý majitel a započal s jeho rekonstrukcí. Hodně práce už udělal, ale ještě větší díl krajíce má před sebou. Hrad mě překvapil svou rozlehlostí, v jeho zdech je nainstalováno několik výstav. Pomazlila jsem se s místní kočičkou a samozřejmě jsem vystoupala na gotickou věž, ze které je pěkně vidět. Bohužel bylo až moc dobře vidět i to, že se ženou šedá mračna.

Hurá zpátky dolů a jedeme do Ostrova na zmrzlinu. Z Ostrova jsme s výjimkou náměstí a stolku se zmrzlinovým pohárem bohužel víc nestihli, neb déšť začal bubnovat na slunečník u cukrárny a provázel nás až do dočasného domova - Zeleného hotelu.

Tuto oblast naší země vůbec neznám a za krátkou dobu našeho pobytu jsme víc nestihli. Všem váhavcům vřele doporučuji pobyt ať už v Zeleném hotelu či jiném z mnoha rekreačních zařízení. Já sama bych se tam ráda vrátila a poznala další místa z mapy na vlastní oči.

S věcnými daty jsem si vypomohla na mapách a ve wikipedii.