Relativita času
 

Nejsem Einstein a teorie relativity je mi docela cizí. Nerozumím ani obecné, natož speciální relativitě. Člověk by neměl mluvit ani psát o tom, čemu nerozumí. A proto nechci psát o Einsteinovi. Mě zajímá spíše relativita našeho života.

Třeba pojem dálka. Když jsme se ženou před pár lety seděli v malé sinajské marině v Tabě Heights na břehu Akabského zálivu a čekali na loď, která nás měla přepravit do Jordánské Akaby, přímo bytostně jsem tu relativitu času i dálek pocítil. Čas tam probíhal nějak jinak, pomaleji než v sychravé lednové Praze. Jako bych se ocitl v jiné časové dimenzi.

Přijel další autobus, vyvalilo se z něj plno lidí a moje žena najednou zpozorněla, zahleděla se směrem k tomu vycházejícímu houfu a jenom stačila vykřiknout:

„A je to on.“

Vystartovala jak raketa a pověsila se jednomu staršímu pánovi s důstojným plnovousem kolem krku. Život nám přináší všelijaké náhody. A pojem dálka byl v tomto případě silně relativní.  Pro mne jsou dnes již příliš daleko Bílé stráně nad naším městem. Obvykle mi uprostřed kopce dojde kyslík a musím se vrátit.  Pro zajímavá setkání však nemusí být daleko ani jeden docela malý přístav na egyptském Sinaji.

Z toho fousatého, staršího pána se posléze vyklubal Franta V., známý organizátor akčních táborů pro děti. Na dlouhá léta jsme ho ztratili z očí, abychom se po dvaceti letech setkali v sinajské Tabě na břehu Akabského zálivu. František, když se z  toho neočekávaného útoku vzpamatoval, rozzářil se jako sluníčko, když poznal svou bývalou kolegyni ze zaměstnání a také účetní své táborové aktivity.

Relativní je, na příklad, i slovo hodina. Kolikrát jsem toto slovo doma slýchával, když jsem někam odcházel, nebo měl něco udělat. Ne, abys tam byl hodinu, nebo ne, abys to dělal hodinu. Hodina sloužila, v tomto případě, jako relativní symbol překročeného času.

Relativita dálek a relativita času ve mně vždycky vzbuzovala trochu smutnou a také mírně sentimentální nostalgii.  A tak, když občas na cestách sedím u kávy v některé z  našich dálničních kafíren, představuji si kolem sebe kulisu alpských velikánů, adrenalinové zážitky jadranské magistrály těsně po té nesmyslné balkánské válce či vnitrozemní nádheru řeckých ostrovů. Tedy tu krásnou a přitažlivou relativitu dálek, které s  velkou pravděpodobností už nikdy nespatřím. Inu, stáří je na krku.

I když stáří, v tom obecném slova smyslu, je pojem velmi relativní, musím si sebekriticky přiznat, že za moc nestojí. Ubíhající čas mne o tom nekompromisně přesvědčil. A to je konstatování zcela absolutní.

 * * * 

O Tybysovi
 

Kdysi dávno mi šéf podnikové ostrahy smutně pravil asi v polovině jedné z četných podnikových pijatik:

„Jene, víš o tom, že se ze mne stal Tybys? Tedy Tybys s velkým T, abys tomu rozuměl.“

Nerozuměl jsem. Pan Mazánek byl už starší pán a při každé z  podnikových pitek, kterým ředitel říkal cudně porada širšího vedení, se z  přítomných opil nejdříve. Vždy zesmutněl, padla na něj melancholie, aby záhy usnul a byl uklizen do kouta.

Tehdy ale, ještě než stačil usnout, mi sdělit tu zajímavou novinu, že se stal Tybysem.

„Jak jste vlastně k tomu přišel, pane Mazánek?“ ptám se naivně, už také trochu ovlivněn vypitým vínem.

„To je nějaká funkce? Nebo dokonce nemoc?“

Pan Mazánek se na mne divně podíval a s viditelným úsilím se rozesmál.

„To je ale blbá otázka, víš přece, že jsem na funkce alergickej. To bude spíš ta nemoc,“ a mávl rukou.

„Hned ti to vysvětlím. Moje žena mne pravidelně úkoluje. Ty bys mohl jít nakoupit, ty bys mohl uklidit, ty bys mohl vyvenčit psa, ty bys mohl umejt okna a tak dál. Stačí? Vlastně s tou funkcí i s tou nemocí máš pravdu. Zkrátka, žena ze mě udělala Tybyse. Ale to ty znát ještě nemůžeš.“

„Máte hodně špatný odhad, pane Mazánek,“ pravil jsem, abych ho uklidnil. „Tohle už znám celých sedm let.“

Mazánek se rozzářil a objal mě kolem krku.

„Je mi tě líto, kamaráde, tak mladej. Ale nedej se.“

Podíval se někam skrze mne, hlava mu padla na stůl a usnul. Porada širšího vedení bývala náročná. Tybys spal v koutě, šéf ubytoven zalezl s účetní středních let do kanceláře, kde se zamkli, aby po hodině vylezl s dámskými kalhotkami na hlavě místo čepice, ředitel občas spadl s mokrými kalhotami pod stůl, kde si ustlal, a ti ostatní, méně opilí, úporně řešili pracovní problémy.

No, a já, tehdy šéf podnikové propagace, jsem celý ten tyjátr tajně dokumentoval služebním foťákem.

 * * *