Mám takový dobrý zvyk, že když jdu večer spát, tak poděkuji Pánu Bohu za další prožitý den a ráno mu poděkuji, že jsem se probudila. Ráno jsem se tedy probudila jako vždy, měla radost, že ještě žiji, a chtěla jsem vstát. Moje pravá noha se ale rozhodla, že nebude moje tělo následovat, nepostavila se, čímž mi znemožnila pohyb. Chvíli jsem jí domlouvala, ale byla tvrdohlavá. Nejen, že jsem se nepostavila, ale noha začala strašně bolet.

No, říkat si, co jsem komu udělala, je blbost, protože jsem  nikomu neudělala vůbec nic. Pejsek mi pomoci nemohl, naopak se dožadoval vyvenčení. Ještě, že mi po poslední operaci zůstaly berle. Dobelhala jsem se k nim a snažila se pejska vyvenčit. V krutých bolestech jsem obešla kostel. Pejsek sice bobek udělal, ale na mne šly mrákoty. Volám tedy na všechny strany o pomoc, vezmu si silný prášek na bolest a čekám. Pomoci jsem se dočkala a hlavně pejsek byl zajištěný.

Co ale s nohou? Došlo mi, že to nijak nepůjde a že budu muset jít s další kyčlí na operaci. Volám tedy do nemocnice, ale bylo mi řečeno, že termín je nejméně půl roku. Rozbrečela jsem se a prosila pana primáře, jestli by to vzhledem k hrozným bolestem nešlo dříve. Nějak se mu mne zželelo a navrhl tedy operaci za tři neděle.

Musela jsem tedy rychle zvládnout všechna předoperační vyšetření a nebylo to s tou nohou úplně jednoduché. Pan doktor mi dal další silné prášky na bolest a řekl, že silnější už nejsou. Nezabíralo mi vůbec nic. Na operaci jsem se tedy těšila, že se té hrozné bolesti zbavím

Operaci jasně, že popisovat nebudu, jenom řeknu, že jsem po ní byla tak dezorienovaná, že jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Usoudili tedy, že mám slabou mrtvičku a vyšetřovali mě. Mrtvička se ale k mému štěstí nepotvrdila. Dali mi také do žil čerstvou krev. Nevím, čí je a co se mnou udělá, a tak ve mně proudí a já doufám, že v ní není nějaký koronavirus, nebo ještě něco horšího.

Pomalu se tedy zotavuji za pomoci všech dobrých přátel a čekám, kdy zase konečně začnu žít bez bolesti a začnu chodit. Jsem ale doma a šťastná, jenom nevím, jak to se mnou bude dále dopadat. Když jsem ráno připravovala prášky pro sebe a pro pejska, které bere na srdíčko, slupla jsem nedopatřením i ten prášek pro pejska. Vetrinář mě za neustálého smíchu ubezpečil, že mi nic nehrozí. Hrozilo!!! Plazila jsem se po bytě na berlích a najednou se mi zamotala hlava a já jsem se řítila k zemi. Pád jsem trochu zmírnila loktem, kterým jsem brzdila o zeď. Zeď byla okamžitě vymalovaná krví a já jsem ležela na zemi jako pytel a nemohla jsem se zvednout Nikdo nikde, aby mi pomohl, a vstát musím. Docela blízko u mne stála židle, doplazila jsem se k ní a s její pomocí jsem vstala. Noha bolí jako čert a je mi na omdlení. Hlavně jsem měla strach, jestli jsem si něco neporouchala a nebudu muset znovu na operaci. No, nakonec mě odvezli do nemocnice na rentgen a dozvěděla jsem se, že ta věc, co mi dali místo kyčle, můj pád vydržela. Hurá! Trpím ještě stále, ale doufám, že brzy budu zase chodit.

No, nenapsala jsem vám nic veselého, ale doporučit vám mohu dovolenou. Jeďte někam, kamkoliv, protože všude je krásně. Hlavně vám přeji, aby vám to zdraví dovolilo.