Doba Pláničků, Bicanů, Masopustů, Panenků či později Kollerů a Nedvědů je bohužel dávno pryč. A tak jen z jakési nostalgické setrvačnosti se někdy dívám na to, jak se fotbalisté s větším, či menším úsilím honí za míčem ve snaze dostat ho do protivníkovy branky a zasloužit si přitom velmi atraktivní odměnu, která se svou současnou výší vymyká jakýmkoli zvyklostem člověka zcela obyčejného, živícího se běžnou prací v běžné pracovní době. Dnešní vrcholový sport je bohužel především velký byznys. Ale o tom zde psát nechci.

Mě daleko víc zajímá duše fotbalového fanouška a jeho bezprostřední komentáře na internetových sportovních stránkách. Těch komentářů jsou obvykle stovky. Komentáře fanoušků pražské Sparty či Viktorky Plzeň patří ovšem k  těm nejatraktivnějším. A bohužel i k těm nejvulgárnějším.

Fotbalový fanda je zvláštní odrůda člověka. Skoro by si zasloužil mít své zvláštní zařazení v  člověčím rodě. Vedle druhového označení člověk moudrý – homo sapiens - by mělo být ještě uvedeno – fotbalový fanoušek – homo fotbaliensis. Latiníci mi prominou. Označit takového člověka druhovým názvem homo sapiens by bylo urážkou všech normálních lidí. A dát mu nálepku homo fossilis – člověk předvěký, to by bylo zase urážkou pračlověka.

Homo fotbaliensis se pak ještě dál dělí na dva poddruhy: fanoušek internetový a fanoušek stadionový. Ortodoxní fanoušek stadionový má svůj milovaný klub hluboko v srdci. Ještě bych snad mohl napsat fanoušek fundamentální či fanatický. Při každé nepravosti, která se jeho hochům na hřišti děje, píská a huláká. Nelíbí se mu, pokud sudí pískne faul, byť se protivník evidentně svíjí v bolestech na zemi, nelíbí se mu, když sudí pískne jasný ofsajd, který podle něho vůbec nebyl, bouřlivě aplauduje divadelním scénám svých oblíbenců, kteří se po letmém dotyku protivníka dramaticky kácí k zemi a dělají, že umírají, aby rychle vyskočili v okamžiku, když sudí pískne faul protihráči. Zkrátka, takový fanoušek dýchá jen pro svůj tým. Pokud je ale těch nepravostí ze strany protivníka či rozhodčího na jeho vkus už příliš, tak spravedlivě rozhořčen a posilněn tvrdým alkoholem a pivem začne házet petardy a dýmovnice, vytrhávat sedadla a házet je po policajtech. Tak to je ortodoxní fanda stadionový.

Fanoušek televizní či internetový dýchá pro svůj klub stejně intenzivně jako ten stadionový. Jeho handicapem je ovšem fakt, že je při sledování utkání většinou zcela sám. Nemá podporu svých soudruhů, není kolem něj hulákající dav, který dává člověku netušenou energii, sílu a náležité sebevědomí. Kouká na obrazovku televize či displej počítače, upíjí přitom z lahváče a vzteká se docela sám. Beze svědků. Vidí všechnu tu nepravost, zaslepenost rozhodčího, brutalitu soupeře a v tu chvíli nemá, komu by se svěřil. Přetlak v něm stoupá. Je jak přetopený kotel. Utkání končí a fanda počítačový se vrhá ke klávesnici, aby si na diskusi vylil všechny své stesky, pozdravil své druhy ve zbrani a neurvalým a vulgárním způsobem napadl všechny ty, kteří s ním nesouhlasí. Do určité míry to má jednodušší než fanda stadionový. Neriskuje střet s policajty, nebo že mu po odchodu ze stadionu některý z protivníkových, více fyzicky zdatnějších, fanoušků rozbije nos a s ním i celou pusu. Je zajímavé, jak málo se tito internetoví fandové věnují ve svých příspěvcích vlastnímu obsahu diskuse, to znamená fotbalu. Ta anonymita pisatele, ukrytá za nic neříkajícím jménem či přezdívkou, svádí až k neuvěřitelným a bizarním osobním útokům a sprosťárnám.

Čtení těchto internetových diskusí je často zajímavější než vlastní utkání. Fanoušek, vylévající si zde svou frustraci a srdíčko přeplněné vášní, zlobou a záští k protivníkovi a nekritickým obdivem k těm jeho, ztrácí tím vlastně schopnost objektivně hodnotit, co je dobré a co špatné, protože na té druhé straně jsou jen srabi, kteří neumí kopnout do míče, simulanti a s nimi i celá vedení daných klubů.

Tak mě napadá, že v politice je to vlastně podobné. Politik většinou nehází židle po svém politickém rivalovi, ale na adresu těch „druhých“ se dokáže snížit až na úroveň onoho fanouška televizního. Vůbec nejde o to, objektivně zhodnotit, co ti druzí udělali dobře, či špatně, ale je nutné je náležitě očernit, pomluvit a hlavně vyzdvihnout přednosti těch svých. Té své partaje, kde má své teplé místečko a odkud může na ty druhé kydat kýble hnoje. I politika je velký byznys. Tak jako dnešní vrcholový sport. A fair play může v obojím případě jen ronit krokodýlí slzy. Zaplaťpánbůh tak za každou světlou výjimku. Zaplaťpánbůh za normálního sportovního fanouška, za normálního sportovce i normálního politika. Aby se některé internetové fotbalové diskuse a také politické komentáře mohly občas číst bez vzbouřených emocí a třeba i s úsměvem na tváři.

* * *