Od neveselé současnosti opět k veselé, ale občas i neveselé minulosti.

Jsou léta 1964 - 1965.

/Ze vzpomínkové knihy Návraty/

Říká se, že žena je zdroj inspirace. Žena jako něco nádherného a těžko postižitelného. Tohle byl ale ještě zárodek ženy. Vlastně se ani ženou nedá nazvat. Dívka, děvčátko, velmi sebevědomě a suverénně vystupující. Kdybych jí však řekl dítě, asi by se urazila. Když se mnou mluvila, záhadný úsměv Mony Lisy kolem úst, jako by mluvila k někomu ve veliké dálce. Její oči byly přivřené a upřené na imaginární bod někde za mými zády. Začala mne zajímat. Škoda, že sympatie byly příliš jednostranné. Kupodivu nekouřila jako všechny ostatní. Bylo to zvláštní. Mezi těmi patnáctiletými dámami, které zkušeně šlukovaly jako staří kuřáci, se vyjímala jako socha světice. Patnácti-, nebo šestnáctiletá osůbka se záhadným úsměvem kolem rtů, které ještě neuměly líbat. Suverénně vystupující dívenka se ve večerním soukromí zámecké zahrady ve chvíli proměnila v malé, vyplašené děvčátko. Okamžitě jsem zabrzdil.

"Promiň" řekl jsem jí tehdy a pohladil ji po tváři. "Půjdeme zpátky ke kinu, ne?"

Když jsem se po týdnu vrátil z Plzně domů na víkend a zašel se podívat ke kinu, zjistil jsem, že moje Mona Lisa je už zadaná. Zřejmě jsem ji trochu vyděsil. Jeden z mých kamarádů byl rychlejší. A hlavně, na rozdíl ode mne, ji mohl vidět každý den. Co dělat. Probrali jsme to v klidu v hospůdce nad řekou. Starý Janáč přinesl dva půllitry dobrého kralupského moku, a když jsme se pozdě v noci zdvihli k odchodu, zadeklamoval jsem příteli, na prázdné již terase, jednu, myslím, že Ortenovu báseň.

Život je samý žert

a tropí své vtipy všude.

Až lásku, až lásku si vezme čert,

pak plná nám sklenka zbude.

Za nějaký čas chmelová brigáda skončila a děvčata z kladenské zdrávky odjela. Hlavní loučení se odbývalo večer před jejich odjezdem. Skupina místních donchuanů to brala docela vážně a pod oknem tělocvičny se až do noci ozývala kytara a sentimentální trampské písničky. Dívenky měly slzy v očích a odvracely se, aby to nebylo vidět.

Když ráno odjížděly, stál jsem trochu stranou a hledal svou Monu Lisu mezi ostatními. Seděla vzadu v autobuse a živě se bavila s ostatními děvčaty. Chtěl jsem jí zamávat. Pak se autobus rozjel. Dívenky mávaly. A tak jsem zamával také. Mona Lisa seděla vzadu a bavila se. Neviděla mne.

Ostatně, těch chmelových dobrodružství jsme všichni měli celou řadu. Chmelařky k nám přijížděly pravidelně. Dalším rokem přijely studentky prvního roku univerzity. Místní kino i hospoda mívaly v té době konjunkturu a bylo až neuvěřitelné, kolik kluků mezi patnácti a dvaceti lety ve vesnici vlastně je.

Všichni jsme byli v neustálé pohotovosti. Když jsem se jednou pozdě v noci vracel s další svou chmelovou známostí z rande od bažantnice, u kina na návsi seděli ještě kluci a brnkali si jen tak sami na kytaru.

"Tak co bylo?" ptali se zvědavě, poté, co jsem se rozloučil s Květou. "Kde jste byli?"

"U bažantnice," povídám s trochu hraným úsměvem. "Všechno bylo OK."

Přece jim nebudu povídat, že to byl spíš traumatický zážitek. Když jsem s Květou přišel kolem půlnoci k lesíku nad hřbitovem, byla silně nervózní. Kouřila moje orientky a při tom mě poučovala, jak se má líbat. Hrála si na zkušenou, ale když se svlékla, cítil jsem pod rukama, jak se chvěje. Nezvládli jsme to. Tento okamžik jsem si představoval úplně jinak. Vzdali jsme to. Spíš tedy já to vzdal.

"Oblékni se zase. Necháme to na jindy," řekl jsem jí tehdy dost otráveně. Bylo mně jí i sebe spíš líto. Druhý den chtěla Květa skákat pod vlak.

Ten večer jsem měl na sebe vztek. Asi jsme to pokazili oba. Jen kluci se závistivě dívali a představovali si všechny možné detaily.

Noc, ve které plyne čas
 

Podívej, přišla noc,

čas, kdy se neusíná,

pojď, ještě si vypijeme

na rozloučenou vína.

Poslouchej, bije zvon

a já jsem vedle Tebe,

možná si vzpomeneš,

jak blízko bylo nebe.

Drahá, už plyne čas

a ten prý rány hojí,

škoda, že nevíme,

kde Montsalvage stojí.

Podívej, plyne čas

a oheň v krbu praská

a já teď odejdu.

Byla to vlastně Láska?