Osmapadesátiletá Monika si dala inzerát, že hledá přítele. Z několika odpovědí si vybrala jediného muže, se kterým byla ochotná se sejít. „Prostě mi byl sympatický už z toho, co psal. Když jsem ho viděla, byl mi sympatický ještě víc. Až jsem si říkala, že to přece není možné, že na prahu šedesátky nemůžu mít takové štěstí,“ říká. Pocit okouzlení rychle vyprchal. Sympatický pán se totiž Moniky začal hned na první schůzce vyptávat, co od případného vztahu očekává. A přesně jí řekl, co očekává on. „Byl praktický až hrůza. Připadala jsem si, jako bych si sjednávala životní pojištění nebo půjčku v bance. Byl to pohovor s úředníkem. Když jsem to pak vyprávěla kamarádkám, smály se, ale shodly se, že on vlastně dělal dobře. Chtěl mít jasno,“ vypráví Monika.

Dotyčný jí oznámil, že v žádném případě nepočítá se společným bydlením. Že hledá ženu, se kterou ovšem nebude jen cestovat a chodit na výlety, ale zároveň chce, aby byla jeho kamarádkou, které se může svěřovat a povídat si s ní. Řekl jí, že především hledá ženu, se kterou si bude mít co říct. Zároveň uvedl, že sex přijde na řadu až později, že mu nejde prvoplánově o něj. A zeptal se, jak je na tom Monika s financemi, nakolik je soběstačná, co od muže očekává v tomto směru. „Vlastně to všechno bylo fajn, jen kdyby nebyl tak odporně praktický. Vyptával se, jak bydlím, kolik mám dětí, vnoučat, zda nebudou naše případné schůzky a výlety komplikovat, jak často je hlídám, nakolik dávám přednost svému času před časem rodinných příslušníků. Já tam seděla a odpovídala jako ve škole,“ směje se Monika.

Párkrát se sešli, ale ze vztahu nic vážného nevzniklo. Ale Monika nelituje té zkušenosti. Naopak.

Nemá ani důvod. Psychologové často doporučují, aby lidé podobné praktické otázky v začátcích vztahů kladli, byť to působí neromanticky. Jenže každý nový vztah je změna v životě a čím je člověk starší, tím jsou změny obtížněji proveditelné. Zatímco v pětadvaceti žena nadšeně řekne ‚ano‘, když jí její partner po měsíci zamilovanosti a vášnivého sexu, řekne, ať se k němu nastěhuje, v šedesáti se ženě při takové nabídce rozsvítí v hlavě kontrolka. Začne uvažovat takto: Hledá pečovatelku? Proč chce, ať se k němu tak rychle stěhuju? To je divné, musím si ho prověřit. A co budu dělat se svým bytem? Přece se ho nevzdám. Co když vztah nevydrží? A chci vůbec žít jinak než dosud? Vždyť já jsem ve svém pěkném bytečku spokojená….

„V seniorském partnerství se  objevují rozdíly v tom, jak je vnímají muži a jak ženy. Je časté že ovdovělé či rozvedené ženy mají pocit, že žijí svůj vlastní příjemný život a velmi často jim stačí, že mají kamarádky. Pokud hledají partnera, jsou často opatrné a vlastně ani svůj dosavadní způsob života nechtějí radikálně měnit. Muži, kteří ve vyšším věku hledají partnerky, často chtějí ženy – důvěrnice. Ne pouhé kamarádky, ale zároveň jim ani nejde o vztahy na jednu noc,“ říká terapeutka Jana Tamchynová.

Jenže, jak už to bývá, nic neplatí na všechny lidi. Takže se klidně může stát, že se setká šedesátnice s urputnou touhou o někoho pečovat s pětašedesátníkem, který si po rozvodu chce užít co nejvíce zábavy, cestování, sportování, samostatnosti. Nebo se naopak veselá šedesátnice, která už po rozvodu nikdy o nikoho pečovat nechce, potká s pětašedesátníkem, který konečně poslechl maminku říkající mu, že na stará kolena není dobré být sám a hledá ženu, která mu uvaří čaj a podá léky, až bude hůř. Klidně si mohou být sympatičtí. Mohou si padnout do oka. Může proběhnout i jiskření, intimita, pěkný sexuální zážitek. Jenže časem se ukáže, že každý od vztahu čeká něco jiného. Dříve nebo později se to ukáže. A ve vyšším věku už zpravidla není čas na experimenty, takže výsledkem bývá zklamání, rozčarování a slova: Už se nikdy s nikým seznamovat nebudu, nemá to cenu, neklapne to zase.

Právě takovým pocitům lze ovšem předejít, pokud se lidé nebojí o svých přáních, představách, očekáváních a zkušenostech, na rovinu mluvit, ideálně hned při seznamování.

„Ta žena se mě hned v mailu ptala, jak to mám s bydlením. Zda nejsem v nějakém maléru a nehledám ženskou, ke které bych se nastěhoval,“ vypráví jednašedesátiletý Honza, který před dvěma roky navázal nový vztah. „Bylo mi sympatické, že je tak přímá. Napsal jsem jí, že jsem bezdomovec a hledám ženskou s vilou, která mě bude živit. Naštěstí pochopila, že jde o vtip. Ukázalo se, že máme stejný smysl pro přímé jednání a poněkud drsnější humor. Při první schůzce trvala na tom, že za sebe zaplatí sama a rovnou řekla, že takhle to bude vždy, dokud si ji nevezmu.  Rozesmál jsem se. No a nebudete věřit, ale už mluvíme vážně o tom, že bychom náš vztah uzavřeli svatbou. Prostě jsme si sedli. Už jsem nevěřil, že najdu ženu, se kterou se tolik nasměju,“ uzavírá Honza.

Je to tak, každý, kdo měl štěstí a našel si ve vyšším věku partnera, se kterým žije pěkný život, zpravidla potvrdí, že za úspěchem jejich vztahu je to, že si od začátku nelhali, nic nepředstírali, jednali na rovinu. Někomu se možná může zdát, že takový praktický přístup k lásce nepatří, nicméně ve vyšším věku je více zdraví prospěšný než bláznivá zamilovanost.