Pověst o modrém květu
Přírodní chráněná památka Bílé stráně u Litoměřic. Foto autor

Tento příběh je první ze čtyř pověstí, které jsem  napsal pro společnou knihu našeho klubu LiPen. Kniha nových pověstí vyšla v ústecké firmě Slon v roce 2015 pod názvem "Dneska jsem viděl psa."  

Začíná to skoro jako pohádka. V dávných dobách žil jeden docela obyčejný mlynář. Jeho malý, dřevěný mlýn stával kdysi dávno na místě dnešního pozdně barokního Štampova mlýna na litoměřickém Pokratickém potoku. Mlýn mu zajišťoval skrovné, ale postačující živobytí. Žena mu zemřela jen několik let po narození jejich syna Jakuba. Synek, který se matce velmi podobal, byl v mlynářově osamělém životě jeho velkou útěchou a radostí. Vychovat z něj člověka a také svého nástupce, to nebylo pro mlynáře vůbec lehké. Roky, které následovaly po smrti jeho ženy, byly pro něj proto nejen velkou starostí, ale zároveň i velkou radostí. Hoch zdárně rostl pod vedením svého otce, až dospěl ve statného jinocha.

Jak běžel čas, mlynář zestárnul. Jeho tmavý vlas zbělal, i síly mu už ubývaly. Zavolal tedy syna, aby mu sdělil své rozhodnutí.

„Mých sil už ubývá, synu. Nastal čas, abys převzal naše řemeslo. Myslím, že jsem tě k tomu dobře připravil.“ 

„Ale otče, vždyť jsem ještě příliš mladý. Necítím se na to, starat se o celé hospodářství. Počkej ještě nějaký rok. Možná trochu ubylo tvých sil, ale tvá zkušenost a moudrost to všechno vynahradí. A já ti rád ve všem pomohu.“

Co starému mlynáři zbývalo. S neklidem pozoroval, jak se jeho syn stále víc a více vzdaluje od rodného mlýna a tráví většinu svého času toulkami po okolní krajině, po hlubokých lesích, které se rozbíhaly od jejich mlýna až ke Skalici a na Kamýk. Celé dlouhé hodiny vydržel toulat se krajem a vnímat jeho vůni.

Tak přešla zima a s nebývalou silou probouzející se přírody přišlo nové jaro. Kde zůstal rodný mlýn a starosti s jeho chodem! Kuba bloudí celý omámený lesem, který se přioděl jakousi pohádkovou rouškou. Stromy se oblékají do jarního šatu a na Bílých stráních nad jejich mlýnem voní třemdava, medovník a vstavače. Volný jak pták prochází krajinou a naslouchá větru, který mu vypráví pradávnou báji o zemi, kde je věčný máj. S očima otevřenýma hledá přízrak onoho ráje, který náhle zavoněl omamnou vůní. Pocítil zvláštní nejasnou touhu, která zcela zaplnila jeho svět. A Kuba rozevřel svou náruč a vyletěl až vzhůru ke slunci.

„Řekni mi, otče, co to je? Co je to za vůni, která se mi vkrádá až do srdce? Dal bych svůj život za trochu naděje. Ta divná vůně mě bodá v duši a hned ji zase hojí. Nemám klid, otče. Musím najít ten krásný květ. Kdybych měl projít kraj světa.“

V očích starého mlynáře se objevily slzy. Jak hrozivé memento před ním vyvstal obraz jeho vlastního mládí. Věděl, že syna už doma neudrží.

V dalekých krajích teď bloudí postava smutného poutníka. Vidina vytouženého ráje ho žene neustále dál a dál a vůně bájného květu provází jeho kroky.

Když však naděje umírá a odlétá s větrem někam do dáli, přichází v pohádkách obvykle moudrý dědeček, aby dal umírající naději nový prostor.

„Řekni mi, dědečku, pro klid mé ztrápené duše. Co je to za vůni, která se mi vkradla do srdce jak zloděj a vzala mi veškerý klid? Vždyť moje touha nemá hranic, ani cíle.“

Stařeček se na Kubu smutně podíval.

„Ubohý chlapče. Snad tě už neomrzel tento náš svět? Tvá cesta nemá konce. Vrať se, dokud můžeš. Je to vůně Modrého květu.“

„Ukaž mi cestu, starče. Však vyjde i moje hvězda. Jako ta, co vzešla nad Betlémem. Jakýsi mámivý sen mi sevřel duši. Řekni mi, kde je ta zem.“

„Modrý květ nikdy neuvidíš. A přece je ho plný svět. Vnímá ho jen ten, kdo cítí bolestnou touhu, ale který se bojí jejího naplnění. Ten, kdo neví, jak žít. Vrať se, je ještě čas. Ten květ je až někde v nekonečnu. Ten, kdo je jím omámen, je ztracen na věky. Není pro tebe žádné vysvobození. Jen ve smrti.“

 Jak plynula léta, i Jakub zestárnul. Jeho vlas je už bílý jako sníh. Starý mlynář dávno zemřel. A neudržovaný mlýn pomalu chátral, až ho postupně pohltila příroda.

Jen bělovlasý poutník dál bloudí světem jak nesmrtelný Ahasver. A dál naslouchá šumění větru, který mu vypráví starou báji o zemi, kde je věčný máj.

Začalo to skoro jako pohádka. Byl jednou jeden mladý mlynář. A ten mlynář šel do světa hledat svůj Modrý květ. Ale svět byl pro něj příliš veliký. A proto, jak plynula léta, i náš mlynář trochu zvolnil svůj krok. Když nastal jeho čas, jeho sny a touhy rozvál vítr do všech světových stran. A ty dolétly až do jeho rodného kraje, na místa, kde stával malý dřevěný mlýn. Možná dolétly až na Radobýl, kde oslovily i mladého Karla Hynka Máchu, hledajícího také svůj romantický Modrý květ. Možná i na zelená lada, která vroubí svahy středohorských kopců. Možná dolétly až na jarní Bílé stráně a ty se rozvoněly kvetoucí třemdavou, vstavačem a střevíčníky. Ne každý ale tomuto hlasu rozumí. Jen vnímavý poutník, procházející jarní středohorskou krajinou, může občas rozpoznat v šumění větru i smutný hlas mlynáře Kuby, hledajícího svůj nesmrtelný Modrý květ. Až budete jednou procházet rozkvetlými Bílými stráněmi, možná uslyšíte tento hlas i vy.

 

 * * *

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
11 komentářů
Marie Měchurová
Celý život všichni něco hledáme nebo někoho hledáme. I když jsme úspěšní a nalezneme, nikde není napsáno, že to nebo ho zase neztratíme. O tom ten život je - o nekonečném hledání.
Zdenka Jírová
Krásné a smutné.
Martina Růžičková
Krásně poeticky sepsáno.
Jan Zelenka
Děkuji vám za návštěvu a názory. Pár slov k Modrému květu. Modrý květ je třeba chápat jako jakýsi symbol smyslu života v romantické poezii 19. století. Jednoduše řečeno, je to touha po pozemském, většinou nenaplněném štěstí, vedoucí až k romantickému světobolu. Jakási touha po touze. Modrá barva je dodnes obecně vnímána jako barva naděje. Více to rozvádím ve své máchovské studii.
Libor Farský
Přesmutné a překrásné ...
Soňa Prachfeldová
Nádherné, věčné touhy provází člověka celým životem, jen by neměl zapomenout i s touhami žít. Cítím vůni jarní louky.
Zuzana Pivcová
Pohádka nebo život? Někdy splývají v jedno a pohádky (viz Andersen) nejsou jen veselé. Díky, krásné.
Marie Doušová
Procítěné,krásně smutné,ale stálé hledání někdy nic dobrého nenachází........
Hana Šimková
Ano, naděje umírá poslední, ale nesmí to jít do krajnosti. Musíme včas zjistit, že náš modrý kvítek neexistuje,
Věra Ježková
Jendo, pověst je krásná, smutná i plná naděje, poetická. Vím, že máš k Modrému květu silný vztah.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše