Musíme tam všichni. Od roku 1774, kdy Marie Terezie vydala všeobecný školní řád, má každý z nás ledasjakou zkušenost se vzdělávacími zařízeními.

Mé první vzpomínky jsou identické s požadavky na vychovatelky v mateřských školkách v devatenáctém století. Měly to být osoby ani příliš mladé, ani příliš staré.

Dětskou optikou se mně tehdy zdáli všichni spíš staří. Jedinou výjimku na základní škole splňovala půvabná paní učitelka Čosová.

S úctou vzpomínám na drobounkou ženičku s příznačným jménem Větvičková, která nás učila rozumět přírodě, a jejíž syn se stal uznávaným botanikem.

Dobrou duší mého prvního školského institutu byl pan Doubrava. Měl na nás působit jako hudební pedagog, ale pro něj to byla především příležitost rozehrát neuvěřitelné tóny na svých houslích.

Smyčec tančil po strunách a pan učitel se oddával zázraku melodie. Měl dobrou vůli nás seznámit s technikami détaché, martelé, collé, legato, staccato, spiccato, ale mám takové tušení, že nejvíce nás zaujalo pizzicato, především díky různým jazykovým hříčkám.

Nekladu mu za vinu, že mi rodina dovolí zpívat až po půlnoci, kdy většinou již nejde o kvalitu, ale o kvantitu.

Spíš mám za zlé naší tělocvikářce, že mi na čas znechutila radost z pohybu, přestože ve volné přírodě jsme byli jak z hadích ocásků.

V zatuchlé tělocvičně tomu bylo jinak. Nejčernější můrou byl pro mne skok přes koně.

Na tuto exhibici se těšila celá třída.

Rozběhla jsem se – a těsně před překážkou zpomalila. Existovalo pak několik divácky zábavných variant.

Buďto jsem koně porazila anebo se v terminálu zasekla a spadla jak pytel brambor.

Tělocvikářka mě pak spolu s dalšími břídily potupně postavila do latě a předvedla profesionálně ladné salto.

S odstupem doby tuším v jejím přemetu erotický podtext. Tehdy však pro naše pučící půvaby představovala neporazitelného nepřítele.

Dalším vzdělávacím stupněm byla populární ekonomická škola v Resslovce.

Profesně důležité se pro mne stalo psaní na stroji, z něhož mám státní zkoušku stejně jako z těsnopisu. Zatímco první disciplína funguje, z těsnopisu si pamatuji pouze dva samoznaky – Prahu a pak jedno sprosté slovo na pět.

Nezapomenutelnou osobností pro mne byla paní profesorka Marková, vybavená nejen mimořádným literárním a pedagogickým talentem, ale také zvláštní jímavou krásou. Když vyprávěla o životním údělu spisovatelů či o dílech, která se nám do té doby zdála nesnesitelně nudná, měla v očích takovou jiskru, že by Čuka a Geka snad začal shánět i ten největší ignorant.

Zatímco naše češtinářka byla respektovaná autorita, pan profesor Žert, hoden svého jména, pohotově reagoval na gejzíry hormonů puberťaček a s noblesou ustál veškeré provokace.

Zřejmě i smrt projevila smysl pro humor, když si ho v necelých čtyřiceti letech odvedla, aby ji bavil.

Moji rodiče si představovali, že budu mít nějaké seriózní praktické zaměstnání. To ovšem kolidovalo s mou neschopností porozumět jiným technickým věcem, než těm, k nimž vedou dráty.

A tak jsem šla studovat kinematografii.

Může za to nejspíš babička, která pracovala jako uvaděčka v kině Oko a která mi zabránila vidět mnoho filmů do konce.

Coby dítě z pražského Karlína jsem jezdívala na prázdniny do průmyslového Chomutova, aby můj organismus byl ještě odolnější.

Babička měla domeček na výpadovce, kudy se valily kamiony, pokud je ovšem bylo vidět pod hlenem z válcovny trub.

Babička mě občas propašovala do kina na nepřístupné filmy.

Stála za mnou ve tmě, a když se očekávala nějaká nemravná scéna, například se dívka a chlapec chtěli políbit, připlížila se zezadu a zakryla mi rukou oči. Taktéž nedopustila, abych viděla nějakou válečnou scénu. Vzhledem k širokému sortimentu sovětských filmů měla plné ruce práce.

Do škol jsem chodila osmnáct let.

Mé děti si tuto informaci vyložily po svém, když jsem je jednou v návalu nostalgie přivedla před budovu, kam jsem poprvé vstoupila s aktovkou na zádech.

Netušila jsem, že se během té doby změnil vzdělávací program, takže lumpíci si přečetli  na objektu název Zvláštní škola  a nedostala jsem šanci je přesvědčit, že nejsem propadák.

Své jsme si užili i jako rodiče.

Na první a poslední třídní schůzku se můj muž dostavil přiměřeně sebevědomý. Jeho sedmiletý synek uplácal z hlíny několik objektů a výtvarnice Alenka Kavanová v lidové škole umění nás ujistila, že Honza má cit pro hmotu.

Třídní učitelka byla ovšem uhnětena z jiného těsta.

Na závěr hodinového monologu o školním řádu oslovila několik vyplašených rodičů.

„A teď ke mně na stupínek přijdou pan O, P, B, H.“

Vyvolaní se tísnili před tabulí a dalších třicet tatínků a maminek úzkostně posedávalo na dětských židličkách.

„Péťa šel místo do školy na ryby,“ podívala se významně na prvního provinilce.

„Tloušti teď berou,“ vysvětlil pan inženýr.

„Chodí mi tady v ponožkách,“ zvýšila hlas paní učitelka.

„Doma taky,“ postěžoval si tatínek.

„Směje se na nevhodných místech,“ stupňovala své rozhořčení ta nešťastná osoba.

Pan inženýr se zastyděl.

„Je to s ním těžké. Ale hlavně, že je zdravý.“

„Další,“ pokynula paní učitelka směrem k mému muži.

„Víte, co děláme na konci věty?“ zeptala se rozverně a dotyčný vyslal oční signál s naléhavou prosbou o pomoc.

„Vy to nevíte? Honza taky ne,“ rozhlédla se se zadostiučiněním kolem, neb právě prozradila rodinné prokletí.

Žádná nápověda, jen rozpačité tváře.

„Přece klesneme hlasem,“ neudržela vzácnou informaci a mému muži kleslo několik sáhů pod zem jeho sebevědomí.

Podobných příhod následovalo mnoho, stejně jako v jiných rodinách.

Nemají to s námi jednoduché naši učitelé.

Každý den, každý rok přináší nová setkání a nové situace, tu úsměvné, tu vážnější.

Nakonec jsme kapitolu vzdělávání zvládli a řízením osudu se děti i můj muž v proměnách času stali také pedagogy.

Jen já jsem se po krátké epizodě vrátila na druhou stranu.

A tak již několik let dobrovolně usedám do lavic, chodím na exkurze, zpracovávám úkoly a s respektem vzhlížím k těm, jimž se povolání stalo posláním a s nadšením předávají studentům v raném i dospělém věku nové a nové informace o světě plném tajemství.

Přeji učitelům vnímavé žáky a studentům osvícené kantory. Máme jich v naší historii hodně a v současnosti k nim přibudou stateční, kteří se musí rychle zorientovat v dnešní nelehké době.

Ať již jsme autodidakty nebo je nám lépe v týmu, bohatství uložené ve vědomostech patří k tisícileté tradici této země.

Je to naše "rodinné stříbro".

1. září 2020